Podpora v nezaměstnanosti při neplatném okamžitém zrušení pracovního poměru
Rozvázal-li zaměstnavatel pracovní poměr neplatným okamžitým zrušením pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce [„(1) Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, … b) porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.“], nezpůsobil tím škodu zaměstnanci, jemuž jako uchazeči o zaměstnání nebyla z tohoto důvodu přiznána podpora v nezaměstnanosti, jestliže zaměstnanci po pravomocném určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru podpora v nezaměstnanosti stále náleží a má zákonem předvídanou možnost dosáhnout její výplaty postupem podle § 54 zákona o zaměstnanosti [„(1) Zjistí-li se dodatečně, že podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci byla uchazeči o zaměstnání neprávem odepřena nebo přiznána anebo poskytována v nižší částce, než v jaké náležela, anebo přiznána od pozdějšího dne, než od kterého náležela, dodatečně se přizná nebo zvýší a doplatí. Obdobně se postupuje, bylo-li příslušným orgánem rozhodnuto, že skončení pracovněprávního nebo jiného pracovního vztahu v případě uvedeném v § 39 odst. 2 písm. a) a b) je neplatné. … (2) Bylo-li uchazeči o zaměstnání neprávem odepřeno zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání, podpora v nezaměstnanosti mu náleží při splnění stanovených podmínek ode dne zařazení do evidence, nežádá-li o její přiznání k pozdějšímu datu. … (3) O dodatečném přiznání nebo zvýšení podpory v nezaměstnanosti nebo podpory při rekvalifikaci vydá krajská pobočka Úřadu práce rozhodnutí. … (4) Nárok na podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci nebo jejich jednotlivých splátek zaniká uplynutím 5 let ode dne, od kterého náležela nebo splátky měly být poskytnuty.„].
Otázka, zda nárok na podporu nezanikne uchazeči o zaměstnání ještě dříve, než soud rozhodne o žalobě na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, již byla vyřešena Nejvyšším správním soudem v zamítavém rozsudku ze dne 17.06. 2025 spisové značky 1 Ads 205/2024 [„[34] Nejvyšší správní soud rovněž sdílí názor krajského soudu, že postup, který kasační soud předestřel ve svých rozhodnutích (rozsudek č. j. 8 Ads 69/2014 – 31 ze dne 27. 5. 2015 a rozsudek č. j. 3 Ads 88/2014 – 37 ze dne 11. 12. 2014), dle něhož mají správní orgány možnost reagovat na podání žaloby na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru přerušením řízení, není jediný možný (srov. např. rozsudek ze dne 9. 11. 2016, č. j. 1 Ads 236/2016 – 29). Ostatně až na výjimky je obecně přerušení řízení i při existenci důvodů pro takový postup fakultativní (rozsudek NSS ze dne 22. 6. 2011, č. j. 6 Ads 23/2011 – 60 či ze dne 31. 10. 2024, č. j. 10 Azs 151/2024 – 28). V případě úspěchu stěžovatele u civilního soudu je pak k ochraně jeho práv způsobilý institut nového rozhodnutí ve smyslu § 101 písm. e) správního řádu ve spojení s § 54 odst. 1 zákona o zaměstnanosti. … [35] Nejvyšší správní soud rozumí obavě stěžovatele, že by jeho další postup ve věci mohla ohrozit případná nepřiměřená délka civilního řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení jeho pracovního poměru. V tomto ohledu by ustanovení § 54 odst. 4 zákona o zaměstnanosti mělo být vykládáno tak, aby nepřiměřená délka řízení žadateli neznemožnila domoci se jeho nároku. Jinými slovy v případě, že žadatel uspěje u civilního soudu se svou žalobou na určení neplatnosti, mělo by k prekluzi nároku na výplatu podpory v nezaměstnanosti dojít až uplynutím pěti let od vydání pravomocného rozsudku civilního soudu. … [36] Stěžovatel v případě úspěchu v civilním řízení může o podporu v nezaměstnanosti požádat znovu v souladu s uvedeným ustanovením zákona o zaměstnanosti. Přerušení řízení je tedy jen jednou z alternativ možného postupu ve věci, které se stěžovatel navíc během řízení nijak nedomáhal. Není proto chybou správních orgánů, ani krajského soudu, že k takovému postupu nepřistoupily.„], podle něhož v případě, že uchazeč uspěje u civilního soudu se svou žalobou na určení neplatnosti, mělo by k prekluzi nároku na výplatu podpory v nezaměstnanosti dojít až uplynutím pěti let od vydání pravomocného rozsudku civilního soudu. Uchazeč v případě úspěchu v civilním řízení může o podporu v nezaměstnanosti požádat znovu v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o zaměstnanosti.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 1696/2025, ze dne 28. 1. 2026)
Spor z imisí mezi vlastníkem jednotky a společenstvím vlastníků
I. Vlastník jednotky se může zápůrčí (negatorní) žalobou podle § 1013 odst. (1) o. z. [„Vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.„] bránit před imisemi i proti společenství vlastníků jednotek, vycházejí-li imise ze společných částí domu. Mají-li tedy imise svůj původ ve společných částech domu, je dána pasivní legitimace SVJ jako osoby odpovědné za jejich správu. Samotná existence vnitřních mechanismů SVJ (vč. § 1209 o. z.) nevylučuje soudní ochranu vlastnického práva.
II. Domáhá-li se žalobce jako vlastník nemovité věci ochrany proti imisím, je třeba žalobní návrh formulovat tak, že žalovaný je povinen zdržet se všeho, co působí, že konkrétní imise (zde vlhkost) vnikají z jeho v žalobě specifikované nemovité věci na nemovitou věc žalobce. Jestliže soud zjistí, že v konkrétním případě jde o vnikání imisí v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezující obvyklé užívání nemovité věci, žalobě vyhoví; v odůvodnění rozsudku pak vyloží míru imisí, která je v dané věci přiměřená místním poměrům, a míru imisí v dané věci zjištěnou.
Se zřetelem ke specifikům bytového spoluvlastnictví lze ve sporu z imisí mezi vlastníkem jednotky a společenstvím vlastníků, popř. mezi vlastníky jednotek navzájem, uznat za náležité označení „nemovité věci“, ze které imise vychází (a obdobně i „nemovité věci“, na kterou imise vniká), i označení určité (reálně vymezené) části domu (např. střecha, chodba, schodiště, sušárna, byt ve smyslu prostorově oddělené části domu apod.), a to bez ohledu na to, že nemá charakter samostatné věci v právním smyslu. Takové označení přitom musí být dostatečně přesné tak, aby příslušnou část domu bylo možné přiřadit k odpovědnostní sféře buď konkrétního vlastníka jednotky, nebo společenství vlastníků.
V posuzované věci formuloval žalobce žalobní návrh tak, že žalovaný je povinen „zdržet se veškerých zásahů do (jeho) vlastnického práva…, a to pronikáním vlhkosti do předmětné jednotky, kdy tato (vlhkost) má původ ve sklepních prostorách na adrese XY …“. Lze mít za to, že žalobce uvedeným požadavkům dostál, pokud jde o identifikaci označení „nemovité věci“, ze které imise vychází (sklepní prostory na adrese XY), i pokud jde o stanovení povinnosti zdržet se přesně vymezeného rušení (pronikání vlhkosti). Pokud je žaloba koncipována jako žaloba směřující na zdržení se zásahu, pak se po žalobci nepožadují (a neukládají žalovanému) žádná konkrétní opatření, výběr přiměřených opatření je přenechán žalovanému.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 26 Cdo 2545/2025, ze dne 14. 1. 2026)