Zajištění závazku ve prospěch třetího zástavním právem
I zástavce (zástavní dlužník) je tím, kdo má ze zástavní smlouvy (pakliže platně vzniklo zástavní právo) povinnost plnit (ve formě povinnosti strpět), a pakliže je tato povinnost v zástavní smlouvě stanovena ve vztahu k dluhu vůči jinému věřiteli, jsou splněny předpoklady vzniku závazku ve prospěch třetího (§ 1767 o. z.), a to právě ve vztahu k povinnosti zástavce strpět výkon zástavního práva jiným věřitelem. Lze proto smluvně zajistit zástavním právem dluh obligačního dlužníka, jenž je zároveň zástavcem, který vznikne v budoucnu ve vztahu k pohledávce jiné osoby, která není stranou zástavní smlouvy.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu senátní značky 21 ICdo 11/2025, ze dne 23. 6. 2025)
Zástava vícero jednotlivých věcí jako věci jediné
Pakliže vůle vlastníka věci (zde „technologie – recyklace komunálního odpadu„), která se sestává z vícero jednotlivých věcí (ať již volných, či nějakým způsobem fyzicky či technologicky propojených), byla v době uzavření zástavní smlouvy taková, že s takovou „hromadnou“ věcí disponuje (zastavuje ji) jako s věcí jedinou, je nepochybné, že vznik zástavního práva jednak podléhá režimu ustanovení § 1314 odst. 2 občanského zákoníku (a smlouva vyžaduje formu veřejné listiny), a jednak podléhá režimu ustanovení § 1319 odst. 2 občanského zákoníku, a nebyla–li zástavní smlouva zapsána v rejstříku zástav, zástavní právo nevzniklo (absentuje modus adquirendi).
(podle rozsudku Nejvyššího soudu senátní značky 21 ICdo 11/2025, ze dne 23. 6. 2025)