Odstoupení od kupní smlouvy pro porušení smluvené povinnosti

 

Podle závěrů judikatury je třeba rozlišovat v poměrech o. z. kategorizaci porušení smlouvy, které může nastat buď (a) prodlením, nebo (b) porušením smlouvy jiným způsobem, kam spadají (1) případy porušení smlouvy vadným splněním, tedy vadným plněním, které věřitel přijal, čímž došlo k transformaci původního závazku (§ 1914 odst. 2 o. z.), (2) nesplněním jednorázového závazku spočívajícího v non-facere, tedy jednorázové omittere a pati, (3) porušení smlouvy způsobením nemožnosti plnění, jež má vlastní právní úpravu (§ 2006 o. z.), a (4) porušení smlouvy nesplněním v důsledku vnějších okolností, tedy objektivní nemožnost plnění (§ 2006 o. z.), smrt (§ 2009 o. z.). Ustanovení § 2002 o. z. míří na porušení smlouvy obecně, zatímco § 1977 a 1978 o. z. dopadají na situace, kdy porušení povinnosti nastalo prodlením, tedy toliko jedním specifickým druhem porušení smlouvy. Ustanovení § 1977 a násl. o. z. tedy představuje speciální úpravu k obecné právní úpravě odstoupení od smlouvy obsažené v § 2002 a násl. o. z.

V poměrech projednávané věci je pro rozlišení, zda lze na odstoupení aplikovat úpravu § 2002 o. z. nebo § 1977 a násl. o. z., nezbytné vyřešit, zda nedodržení závazných parametrů při stavbě domu sjednaných v kupní smlouvě představuje prodlení kupujících se splněním jejich smluvní povinnosti, či nikoliv, neboť jen v případě, že by se o prodlení jednalo, přicházela by aplikace § 1978 o. z. na daný případ v úvahu.

V literatuře je argumentováno, že prodlení dlužníka (mora creditoris) je určitý trvající závazkový stav, do kterého se dlužník svým jednáním dostává, neplní-li svůj dluh „řádně a včas“. Po dobu, kdy je tedy dluh plněn vadně anebo není plněn vůbec, prodlení trvá. Prodlení tudíž dopadá jen na ty situace, kdy nebylo splněno včas a zároveň později být splněno může, nebo může být plnění obnoveno (jde-li o závazek k trvalému kontinuálnímu plnění). Případy porušení povinností, ze kterých prodlení vzejít nemůže, představují (a) povinnost zdržet se (omittere) určitého jednorázového jednání (např. vyzrazení důvěrné informace třetí osobě, uzavření smlouvy se třetí osobou, zhlédnutí utajených dokumentů apod.), neboť v okamžiku, kdy povinná strana takovou povinnost poruší a zapovězený úkon provede, není možno hovořit o tom, že se tím dostala do „prodlení„, poněvadž provedení zakázaného úkonu již nelze fakticky odčinit a realizovanou skutečnost zvrátit. Prodlení je dále vyloučeno i u (b) povinnosti strpět výkon určitého jednorázového zásahu do práva (jednorázové pati) jako je porušení závazku strpět účast věřitele při určité události, která se z povahy věci může udát jen jednou (narození, smrt, určitý přírodní úkaz, neopakovatelná společenská událost apod.). Naopak prodlení může nastat u jednorázového i trvajícího dare (např. dodávka objednaného zboží či nepřetržitá dodávka vody) a facere (např. provedení opravy věci nebo závazek k nepřetržité činnosti po určitou dobu) a u nepřetržitého omittere (např. nevykonávat nějakou činnost po určenou dobu) a pati (např. strpět průchod přes pozemek po určitou dobu).

V posuzovaném případě se kupující kupní smlouvou (mimo jiné) zavázali, že při stavbě svého domu na pozemcích, které jim k tomu prodávající kupní smlouvou prodal, dodrží v kupní smlouvě sjednané parametry výstavby svého domu. Sjednání takové povinnosti nepředstavovalo ve vztahu k prodávajícímu závazek k vykonání určité činnosti, ale závazek zdržet se jednání, které by sjednané parametry porušovalo. Nejednalo se přitom o závazek zdržet se smluvně vymezeného jednání po určitou dobu nepřetržitě, ale závazek jednorázový při probíhající stavbě dané parametry zachovat (jednorázové omittere). Porušení takové povinnosti tedy není možno fakticky odčinit a realizovanou skutečnost zvrátit (ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že dům kupujících již byl postaven tak, že v určitých aspektech sjednané parametry porušuje).

V projednávané věci byla stranami sjednána povinnost, při jejímž porušení prodlení s jejím splněním nenastává. Odstoupení od kupní smlouvy pro porušení smluvené povinnosti je tedy možné podle § 2002 o. z. [„(1) Poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není. … (2) Strana může od smlouvy odstoupit bez zbytečného odkladu poté, co z chování druhé strany nepochybně vyplyne, že poruší smlouvu podstatným způsobem, a nedá-li na výzvu oprávněné strany přiměřenou jistotu.“], nikoliv dle § 1978 o. z. [„(1) Zakládá-li prodlení jedné ze smluvních stran nepodstatné porušení její smluvní povinnosti, může druhá strana od smlouvy odstoupit poté, co prodlévající strana svoji povinnost nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou jí druhá strana poskytla výslovně nebo mlčky. … (2) Oznámí-li věřitel dlužníkovi, že mu určuje dodatečnou lhůtu k plnění a že mu ji již neprodlouží, platí, že marným uplynutím této lhůty od smlouvy odstoupil.“].

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 23 Cdo 2111/2023, ze dne 19. 6. 2024)

 

 

Regresní pohledávka zaměstnavatele poškozeného zaměstnance

 

I. I v režimu aktuální úpravy obstojí judikaturou dříve dovozený závěr, že zaměstnavateli, který nahradil poškozenému škodu, vůči osobě, která poškozenému odpovídá podle občanského zákoníku, vzniká podle § 384 odst. 1 zák. práce [do 30.09. 2015 – „Zaměstnavatel, který nahradil poškozenému škodu, má právo na náhradu vůči tomu, kdo poškozenému za tuto škodu odpovídá podle občanského zákoníku, a to v rozsahu odpovídajícím míře této odpovědnosti vůči poškozenému, pokud nebylo předem dohodnuto jinak.“] nové právo na náhradu (regresní pohledávka), u nějž počíná běžet nová promlčecí lhůta. Pohledávky poškozeného zaměstnance vůči jiným subjektům na nahrazení totožné újmy (včetně pohledávky podle § 9 odst. 1 věty první zákona č. 168/1999 Sb.) v rozsahu, v němž byla újma nahrazena zaměstnavatelem, okamžikem uhrazení zanikají.

II. Pojištění odpovědnosti podle zákona č. 168/1999 Sb. nepokrývá pouze povinnost nahradit újmu poškozenému, ale též povinnost vypořádat regresní pohledávky osob odpovědných za tutéž újmu z jiných důvodů, tudíž též na regresní pohledávku zaměstnavatele poškozeného. Ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. má zaměstnavatel poškozeného rovněž právo uplatnit svůj nárok přímo u příslušného pojistitele. Ani v tomto případě nejde o přechod práva poškozeného uplatnit svůj nárok u příslušného pojistitele na zaměstnavatele, nýbrž i zde dané právo vzniká zaměstnavateli nově v souvislosti se vznikem regresního práva vůči provozovateli dopravního prostředku. Rovněž toto právo společně s regresním právem vůči provozovateli přešlo v projednávané věci na pojistitele zaměstnavatele, jenž plnil poškozenému z titulu pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za újmu při pracovním úrazu.

III. Regresní pohledávka zaměstnavatele vůči osobě odpovědné poškozenému podle občanskoprávních předpisů je omezena mírou odpovídající této (občanskoprávní) odpovědnosti vůči poškozenému (§ 384 odst. 1 zák. práce). Zaměstnavatel poškozeného má totiž vůči třetí osobě, která způsobila újmu jeho zaměstnanci, nárok v tom rozsahu, v jakém za něj tento škůdce odpovídá podle občanského zákoníku. Je–li rozsah náhrady odlišný pro pracovněprávní a občanskoprávní vztahy, nemůže zaměstnavatel požadovat více, než co by musel škůdce plnit poškozenému zaměstnanci, pokud by ten uplatnil nárok proti němu, tedy se uplatní rozsah náhrady podle občanského zákoníku.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 1095/2023, ze dne 19. 6. 2024)

 

Z odůvodnění:

 

19. Podle § 9 odst. 1 věty první zákona č. 168/1999 Sb. má poškozený právo uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 u příslušného pojistitele nebo u Kanceláře, jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle § 24.

 

20. Jak plyne z citovaných ustanovení, zákoník práce v rozhodném období v § 384 odst. 1 obsahoval pro případ náhrady škody zaměstnanci zaměstnavatelem zvláštní právní úpravu týkající se práva na náhradu zaměstnavatele vůči tomu, kdo poškozenému za tuto škodu odpovídá podle občanského zákoníku. Tato úprava byla obsahově shodná s ustanovením § 201 odst. 1 předcházejícího zákoníku práce, které Nejvyšší soud vyložil v dovolatelkou citovaném rozsudku sp. zn. 1 Cz 85/79. Uvedené pravidlo však bylo s účinností od 1. 10. 2015 na základě novely zákoníku práce provedené zákonem č. 205/2015 Sb. bez náhrady zrušeno. Předně je tudíž třeba vyřešit, zda na vypořádání mezi zaměstnavatelem poškozeného a dalšími odpovědnými subjekty podle občanského zákoníku dopadá právní úprava účinná do 30. 9. 2015, či nikoliv.

 

21. Novela zákoníku práce provedená zákonem č. 205/2015 Sb. neobsahuje zvláštní právní úpravu časových účinků tohoto právního předpisu. Je tak třeba analogicky vycházet z intertemporálních pravidel obsažených v občanském zákoníku, která se opírají o obecné pravidlo, že novým právním předpisem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (§ 3028 odst. 1 o. z.). Ve vztahu k náhradě škody však § 3079 odst. 1 o. z. obsahuje výjimku z tohoto pravidla, neboť v tomto případě není rozhodující, kdy vzniklo právo na náhradu škody, nýbrž kdy došlo k porušení povinnosti stanovené právními předpisy. Dosavadními právními předpisy se řídí nejen práva a povinnosti vzniklé před účinností nového právního předpisu, ale též práva a povinnosti, které sice vznikly za účinnosti nového právního předpisu, avšak jde o práva a povinnosti vzniklé z práv a povinností, jež se řídí dosavadními právními předpisy (§ 3028 odst. 3 o. z.). Pro nyní posuzovanou věc je rozhodné, že dopravní nehoda se stala 8. 1. 2014. Právo poškozeného na náhradu škody se tedy posuzuje podle právní úpravy účinné k tomuto dni stejně jako navazující práva včetně posuzovaného postihu žalobkyně vůči žalované.

 

22. Z rozhodné právní úpravy je zřejmé, že poškozenému v důsledku dopravní nehody vznikl nárok na peněžité odčinění trvalých zdravotních následků (ztížení společenského uplatnění). Jelikož k újmě došlo při plnění pracovního úkolu, vznikl poškozenému nárok na odčinění této újmy vůči jeho zaměstnavateli podle § 366 odst. 1 ZP. Újma byla způsobena provozem dopravního prostředku, jehož provozovatelem byla třetí osoba, proti níž vznikl poškozenému nárok na odčinění této újmy podle § 2927 o. z. a násl. vedle jeho pracovněprávního nároku. Konečně poškozenému vznikl i přímý nárok na odpovídající pojistné plnění vůči žalované, u níž byla odpovědnost třetí osoby pro takový případ pojištěna, a to podle § 9 odst. 1 věty první zákona č. 168/1999 Sb. Z ustálené judikatury (srov. např. již dovolatelkou citovaný rozsudek sp. zn. 1 Cz 85/79) plyne, že je na poškozeném, aby zvolil, kterého z uvedených nároků se bude domáhat.

 

23. V nyní projednávané věci poškozený nejprve uplatnil v předchozím řízení nárok na odčinění újmy vůči svému zaměstnavateli a tato pohledávka byla poškozenému uhrazena se souhlasem zaměstnavatele pojistitelem jeho pracovněprávní odpovědnosti (žalobkyní). Pro posouzení dovoláním vymezené právní otázky promlčení je rozhodující, zda toto plnění mělo za následek přechod (tzv. legální cesi) pohledávky na zaměstnavatele poškozeného, anebo zda došlo k jejímu zániku a vzniku nového práva na náhradu vůči ostatním odpovědným subjektům (právo následného postihu). Soudy nižších stupňů aplikovaly § 2917 o. z., avšak z hlediska výše vyložených časových účinků použití této úpravy vylučuje speciální úprava obsažená v § 384 odst. 1 ZP. Ve vztahu k obsahově shodnému § 201 odst. 1 zákoníku práce č. 65/1965 Sb. Nejvyšší soud ustáleně dovozoval, že nárok poškozeného vůči škůdci zaniká tím, že organizace tento nárok uspokojila, a od okamžiku, kdy organizace nahradila škodu poškozenému, vzniká jí nárok vůči škůdci, který se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle § 100 a § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (srov. zejména rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. 2 Cz 30/77, č. 40/1979 Sb. rozh. obč.). Jinými slovy řečeno tehdejší judikatura dovodila, že v této situaci plněním zaměstnavatele zanikají poškozenému pohledávky vůči dalším odpovědným subjektům a zaměstnavateli vzniká právo na náhradu jakožto nová pohledávka. Tento závěr byl však dovozen v poměrech dřívějšího právního řádu, jenž neobsahoval obecnou úpravu legální cese pohledávky.

 

24. Ani aktuální úprava tzv. legální cese v § 2820 odst. 1 o. z. na tom však nic nemění. Použití tohoto ustanovení je rovněž vyloučeno zvláštní úpravou, a to ustanovením § 365 odst. 1 ZP ve spojení s § 205d odst. 7 předcházejícího zákoníku práce a § 11 odst. 1 vyhlášky, z nichž vycházel odvolací soud. Řešení podle těchto právních norem je však obsahově totožné. Tím, že žalobkyně v postavení pojistitele odpovědnosti zaměstnavatele nahradila poškozenému újmu namísto zaměstnavatele (jejího pojištěnce), došlo k přechodu pohledávky na náhradu vůči tomu, kdo poškozenému za takovou škodu odpovídá, tedy vůči pojištěnci žalované jakožto provozovateli škodícího vozidla. Nejde však o legální cesi pohledávky poškozeného, jak namítá dovolatelka, neboť tato pohledávka plněním na náhradu újmy zanikla, jak bylo vysvětleno výše, nýbrž jde o legální cesi regresní pohledávky, která touto úhradou nově vznikla zaměstnavateli poškozeného, a totožným okamžikem tak přešla na žalobkyni.

 

25. Lze tedy uzavřít, že i v režimu aktuální úpravy obstojí judikaturou dříve dovozený závěr, že zaměstnavateli, který nahradil poškozenému škodu, vůči osobě, která poškozenému odpovídá podle občanského zákoníku, vzniká podle § 384 odst. 1 ZP nové právo na náhradu (regresní pohledávka), u nějž počíná běžet nová promlčecí lhůta. Pohledávky poškozeného zaměstnance vůči jiným subjektům na nahrazení totožné újmy (včetně pohledávky podle § 9 odst. 1 věty první zákona č. 168/1999 Sb.) v rozsahu, v němž byla újma nahrazena zaměstnavatelem, okamžikem uhrazení zanikají.

 

26. I když dovolatelka nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že zaměstnavateli poškozeného v souvislosti s regresní pohledávkou vůči provozovateli vozidla svědčí též přímé právo na výplatu pojistného plnění vůči odpovědnostnímu pojistiteli provozovatele dopravního prostředku, je vhodné pro úplnost uvést, že Nejvyšší soud se ve své judikatuře již zabýval otázkou obdobnou, totiž zda v případě střetu provozů (dvou či více vozidel), kde újmu poškozenému odčinil jeden z více pojistitelů odpovědnosti provozovatele dopravního prostředku, vzniká tomuto pojistiteli v souvislosti s regresním právem vůči jinému provozovateli dopravního prostředku též přímé právo domáhat se náhrady přímo vůči pojistiteli jeho odpovědnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4210/2013, č. 47/2017 Sb. rozh. obč.). Dovodil zde, že pojištění podle zákona č. 168/1999 Sb. je ze zákona povinným pojištěním odpovědnosti za škodu, která byla způsobena při provozu silničních motorových vozidel. Obecnou zásadou a smyslem tohoto typu pojištění je právo osoby odpovědné za škodu, aby pojistitel za ni poskytl poškozenému pojistné plnění odpovídající rozsahu jeho povinnosti hradit škodu. Zatímco předchozí právní předpis, vyhláška č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, účinná do 31. 12. 1999, vycházela z tradičních vztahů při pojištění odpovědnosti za škodu a zakládala poškozenému přímý nárok proti pojistiteli jen za výjimečných okolností, zákon č. 168/1999 Sb. oproti tomu možnosti uplatnit nároky ze strany poškozeného přímo proti pojistiteli rozšířil, resp. stanovil je jako vedoucí princip. Tento přímý nárok má charakter originárního práva poškozeného na pojistné plnění založeného zvláštním právním předpisem, jak tehdy (až do 31. 12. 2013) předvídal § 43 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě; ostatně i nyní účinný předpis v § 2861 odst. 2 o. z. ke vzniku přímého nároku vyžaduje právě výslovnou úpravu zvláštním předpisem či pojistnou smlouvou. Z § 2 písm. f), § 6 odst. 1, 2 a § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. (ve spojení s § 33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě či s § 2861 odst. 2 o. z.) pak vyplývá, že pojistitel jedné z osob, která společně s dalšími osobami odpovídá za škodu způsobenou při dopravní nehodě motorových vozidel, poskytl-li poškozenému pojistné plnění za způsobenou škodu v plném rozsahu, resp. v rozsahu vyšším než odpovídá míře účasti jím pojištěné osoby, má výplatou takového plnění právo na vypořádání podle míry účasti jednotlivých osob na dopravní nehodě, a to přímo proti pojistitelům ostatních účastníků nehody. Provozovatelé přitom poškozenému odpovídají společně a nerozdílně s tím, že nahradí-li jeden z nich škodu v plném rozsahu, může od ostatních spoluškůdců požadovat náhradu ve výši odpovídající jejich účasti na vzniku škody. Není přitom pochyb, že i v takovém případě má poškozený přímý nárok na pojistné plnění, a to v plném rozsahu vůči pojistiteli kteréhokoliv ze škůdců, a přestože nejde o plnění z titulu náhrady škody, je kterýkoliv pojistitel povinen poskytnout pojistné plnění odpovídající plnému rozsahu způsobené škody bez ohledu na to, jaká je míra účasti osoby u něj pojištěné. Tomu pak bezpochyby musí odpovídat právo takového pojistitele na vypořádání s ostatními spoluškůdci, resp. s pojistiteli jejich odpovědnosti. Splní-li tedy některý z více škůdců celý dluh (nebo alespoň více, nežli by na něj případně připadalo podle podílů), má právo následného postihu vůči ostatním.

 

27. Obdobné lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Pojištění odpovědnosti podle zákona č. 168/1999 Sb. nepokrývá pouze povinnost nahradit újmu poškozenému, ale též povinnost vypořádat regresní pohledávky osob odpovědných za tutéž újmu z jiných důvodů, tudíž též na regresní pohledávku zaměstnavatele poškozeného. Ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. má zaměstnavatel poškozeného rovněž právo uplatnit svůj nárok přímo u příslušného pojistitele. Ani v tomto případě však nejde o přechod práva poškozeného uplatnit svůj nárok u příslušného pojistitele na zaměstnavatele, nýbrž i zde dané právo vzniká zaměstnavateli nově v souvislosti se vznikem regresního práva vůči provozovateli dopravního prostředku. Rovněž toto právo společně s regresním právem vůči provozovateli přešlo na pojistitele zaměstnavatele.

 

28. Jelikož tedy pohledávka poškozeného byla uspokojena plněním žalobkyně dne 5. 3. 2020, vznikla téhož dne regresní pohledávka i právo zaměstnavatele podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. domáhat se pojistného plnění vůči pojistiteli odpovědnosti provozovatele dopravního prostředku (žalované). Totožným okamžikem tyto pohledávky přešly na pojistitele odpovědnosti zaměstnavatele poškozeného (žalobkyni). Žaloba v nyní posuzované věci byla podána dne 10. 6. 2020; právní závěr odvolacího soudu, že k promlčení uplatněného práva nedošlo, je tudíž správný a dovolání v této části není důvodné.

 

29. Důvodná je však dovolací námitka ohledně výše nároku žalobkyně. Z dikce § 384 odst. 1 ZP plyne, že regresní pohledávka zaměstnavatele vůči osobě odpovědné poškozenému podle občanskoprávních předpisů je omezena mírou odpovídající této (občanskoprávní) odpovědnosti vůči poškozenému.

 

30. Zaměstnavatel poškozeného má totiž vůči třetí osobě, která způsobila újmu jeho zaměstnanci, nárok v tom rozsahu, v jakém za něj tento škůdce odpovídá podle občanského zákoníku. Je-li rozsah náhrady odlišný pro pracovněprávní a občanskoprávní vztahy, nemůže zaměstnavatel požadovat více, než co by musel škůdce plnit poškozenému zaměstnanci, pokud by ten uplatnil nárok proti němu, tedy se uplatní rozsah náhrady podle občanského zákoníku. Určováním výše přiměřeného zadostiučinění v pracovněprávních vztazích a možnou disproporcí s občanskoprávní úpravou se již zabýval i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, aktuální právní úpravu podrobil kritice. Pro oblast odškodňování bolestí a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání bylo totiž po zrušení vyhlášky č. 440/2001 Sb. s výrazným časovým odstupem na základě zmocňovacího ustanovení § 271c zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 10. 2015, přistoupeno k vydání prováděcího nařízení č. 276/2015 Sb., účinného od 26. 10. 2015, které pro oblast pracovních vztahů znovuzavádí systém bodového hodnocení, a to jak pro odčinění bolestí, tak i ztížení společenského uplatnění. Takový postup se Ústavnímu soudu jeví jako problematický jednak tím, že prováděcí předpis přinejmenším ve vztahu k odčinění ztížení společenského uplatnění nerespektuje systém stanovení náhrady podle metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví využívané při výkladu § 2958 o. z., zejména však tím, že opomíjí výchozí premisu rekodifikovaného civilního soukromého práva, na níž staví rovněž tato metodika (srov. bod I preambule), totiž že rozhodovací činnost soudů při stanovení konkrétních částek odčinění je třeba oprostit od vlivu moci výkonné, která není oprávněna limitovat soudy v přiznávání spravedlivé a dostatečné náhrady. Nařízení č. 276/2015 Sb. mimoto fixuje hodnotu 1 bodu na 250 Kč, avšak metodika k výkladu § 2958 o. z. odvozuje hodnotu bodu od průměrné mzdy.

 

31. Šířeji se Ústavní soud danou problematikou zabýval v nálezu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20, a v bodě 52 uvedl: „Uzavřením pracovní smlouvy (nebo dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr) dochází ke vzniku specifického právního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, který se řídí především zákoníkem práce. Důsledkem této zvláštní úpravy vycházející z principu zvýšené ochrany zaměstnance je také to, že podmínky potřebné ke vzniku povinnosti k náhradě té které újmy mohou být upraveny odchylně od obecné (občanskoprávní) úpravy, stejně tak rozsah náhrady dané újmy. Ve vztahu k projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že například podmínky, za kterých zaměstnavateli vznikne povinnost nahradit újmu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem, jsou velmi široké: v mnohých případech se může jednat o odpovědnost absolutní, kdy se zaměstnavatel nezprostí své odpovědnosti ani poukazem na vyšší moc či úplné zavinění třetí osobou; rovněž požadavek na příčinnou souvislost mezi jednáním zaměstnavatele a vznikem újmy je v pracovněprávních vztazích velmi volný. Pracovním úrazem tak může kupříkladu být i úraz zaměstnance způsobený přírodní katastrofou nebo občanskými nepokoji, pokud v tu dobu zaměstnanec plnil pracovní úkoly. Zaměstnanec je tak v důsledku zvláštní právní úpravy do určité míry v privilegovaném postavení, jelikož mu vzniká právo na náhradu újmy i tehdy, když by mu za srovnatelných okolností při aplikaci obecné občanskoprávní úpravy nesvědčilo (tj. v porovnání s jinými osobami srovnatelně poškozenými za srovnatelných okolností, které ale podle obecné občanskoprávní úpravy nezakládají obdobnou povinnost k náhradě újmy, jako např. u vztahu mezi objednatelem a zhotovitelem). Právě v takových případech je podle názoru Ústavního soudu možné ospravedlnit, že se zaměstnanci dostane odlišného zacházení od obecné občanskoprávní úpravy. Jinak řečeno, občanskoprávní úprava v rozsahu, ve kterém reguluje odškodňování určitého typu újmy, která může vzniknout fyzické osobě, jejíž odškodňování je rovněž (paralelně) regulováno zákoníkem práce pro oblast pracovněprávních vztahů, představuje při požadavcích rovnosti a úplného odškodnění za poškození zdraví minimální standard, který zákoník práce může navýšit, nikoli však snížit – právní postavení zaměstnance může být v tomto ohledu fyzické osobě ku prospěchu, nikoli však k tíži.“ Následně v bodě 57 uzavřel: „Pokud stěžovatel prokáže, že by mu při posouzení věci podle obecné občanskoprávní úpravy (§ 2958 občanského zákoníku) náleželo odškodnění ztížení společenského uplatnění v částce vyšší, než by mu jinak náleželo podle kalkulace provedené podle vládního nařízení č. 276/2015 Sb., přiznají mu odškodnění alespoň na úrovni, které by se mu dostalo v občanskoprávním vztahu za daných okolností, a to bez toho, aby byl stěžovatel povinen tvrdit a prokazovat okolnosti v jeho poměrech, které by z jeho věci činily výjimečný případ (§ 388 zákoníku práce).“

 

32. Existence odlišných metod určování přiměřeného zadostiučinění v pracovněprávních vztazích a v jiných soukromoprávních vztazích tak nutně vede k závěru, že výše zadostiučinění určená na základě jednotlivých metod nemusí být shodná. Jak plyne z posledně uvedeného nálezu Ústavního soudu, výše stanovená na základě předpisů občanského práva je minimálním standardem. Vzhledem k přísnější odpovědnosti zaměstnavatele tak výše náhrady plynoucí z předpisů pracovního práva může být vyšší.

 

33. V souvisejícím řízení soud při určení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle pracovněprávních předpisů vycházel na základě posudku znalce ze základní částky 4 730 000 Kč a výrazně ji zvýšil na 9 460 000 Kč. Takové výjimečné zvýšení nemusí vést bez dalšího k závěru, že přiměřené zadostiučinění náležející poškozenému podle občanskoprávních předpisů za použití Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (§ 2958 o. z.), kterou převážně využívá soudní i mimosoudní praxe (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, č. 90/2022 Sb. rozh. obč.), by nutně bylo vyšší, byť Metodika má základní nastavení obecně vyšší a rovněž umožňuje soudu na základě dalších kritérií náhradu modifikovat směrem nahoru, spíše však jen v řádu desítek procent. V každém případě nelze srovnání podloženě provést, aniž by výše náhrady podle občanskoprávních předpisů a Metodiky byla alespoň orientačně určena.

 

34. Současně dovolatelka v průběhu tohoto řízení namítala, že soud v předchozím pracovněprávním sporu při výpočtu přiměřeného zadostiučinění pochybil, neboť z odůvodnění se podává, že při určení výše náhrady vycházel ze závěrů znaleckého posudku, který byl vyhotoven soudem ustanoveným znaleckým ústavem, a to Fakultní nemocnicí v Olomouci, jež ztížení společenského uplatnění poškozeného ohodnotila 17 900 body. Následně však soud při výpočtu vycházel z 18 920 bodů, čímž dospěl k částce vyšší. V tomto ohledu je též nutno připomenout subjektivní meze závaznosti soudního rozhodnutí. Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Nynější dovolatelka účastníkem souvisejícího řízení nebyla, tudíž ani z tohoto důvodu částka vypočtená soudem v předchozím řízení podle pracovněprávních předpisů není pro nynější dovolatelku závazná.

 

35. Bylo tak na soudech nižších stupňů, aby se s námitkami dovolatelky vypořádaly, a zabývaly se otázkou, zda s ohledem na přísnější odpovědnost zaměstnavatele a též s ohledem na případná pochybení soudu v souvisejícím řízení nebyla částka náhrady za újmu na zdraví, již byl povinen poškozenému uhradit jeho zaměstnavatel, určena ve vyšším rozsahu, než by byla částka, kterou by provozovatel dopravního prostředku (pojištěnec žalované) byl povinen poskytnout poškozenému podle předpisů občanského práva.

 

36. Vypořádal-li se s uvedenými námitkami žalované odvolací soud pouze tak, že odkázal na existenci § 2958 o. z. a dále uvedl, že výše odškodnění určená v souvisejícím řízení se nejeví nepřiměřená následkům, které poškozený vlivem dopravní nehody utrpěl a které adekvátně vyhodnotil ve svém rozhodnutí soud v předchozím řízení, nelze z tohoto konstatování dovodit, na základě jakých důvodů dospěl k závěru, že částka určená podle předpisů občanského práva by nebyla nižší. V tomto ohledu je tak právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tudíž nesprávné.