Vztah právní úpravy omylu a výkladu právního jednání

Omyl je třeba odlišovat od případů falsae demonstratio, tj. případů, kdy jedna strana omylem učiní projev, který má objektivně jiný význam, než který mu sama přisuzovala. Pokud adresát tohoto jednání jednal v důvěře v takto projevený objektivní význam právního jednání, je právně relevantní právě tento objektivní význam a jednající strana se nacházela v omylu. Pokud však adresát znal skutečnou vůli adresáta, je relevantní zásadně tato skutečná vůle a objektivně projevené je pouhá falsa demonstratio; v takovém případě nejde vůbec o případ omylu.

Výkladu podle § 555 a násl. o. z. podléhá jakékoliv právní jednání, tedy i takové, jehož význam se objektivně jeví jako jasný či nepochybný. Výkladové pravidlo obsažené v § 556 odst. 1 věta první o. z. s sebou však nese následek, že konstitutivním prvkem právního jednání, popř. smlouvy, je skutečná vůle jednajícího, byla-li druhé straně známa, anebo musela-li o ní vědět, naproti tomu její nesprávné vyjádření, byť by objektivně nevzbuzovalo pochybnosti, je v takovém případě pouhé falsa demonstratio, které zůstává bez právního významu.

O omylu a jeho právní relevanci tak lze uvažovat pouze za předpokladu, že skutečnou vůli jednajícího (jednajících), jež byla nebo musela být adresátovi (adresátům) známa, se nepodaří výkladem právního jednání při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností zjistit. Pokud tedy adresátovi právního jednání – s přihlédnutím k předcházejícímu i následnému jednání stran – byl či musel být známý skutečný úmysl (skutečná vůle) jednajícího, při výkladu předmětného právního jednání je nutno tento úmysl upřednostnit před jeho vnějším projevem, např. objektivním významem užitých slov.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 23 Cdo 2856/2022, ze dne 31. 8. 2023)

Moderace smluvní pokuty v režimu veřejných zakázek

Skutečnost, že smluvní vztah účastníků vznikl v režimu zadávání veřejných zakázek, není bez dalšího důvodem bránícím uplatnění moderačního práva soudu, nýbrž toliko jednou ze skutečností (potenciálně) relevantních pro posouzení přiměřenosti smluvní pokuty.

Nelze navíc opomenout, že judikatura, na niž odkázal odvolací soud (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 436/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4522/12), vychází ze specifické situace, kdy parametry smluvní pokuty navrhl sám zhotovitel, který ve veřejné soutěži uspěl, což v souvislosti s dalšími okolnostmi věci vedlo k závěru, že moderací takové smluvní pokuty by bylo protiprávně zpětně zasaženo do veřejné soutěže. To však neznamená, že by moderace smluvní pokuty mající původ v závazku vzniknuvším v režimu veřejných zakázek byla paušálně vyloučena.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 23 Cdo 2921/2022, ze dne 28. 6. 2023)