K závaznosti pravomocného rozsudku

Rozhodnutí soudu ve věci samé v řízení, v němž se věřitel domáhá plnění jak po dlužníku, tak po ručiteli, je rozhodnutím, které se týká několika účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§ 91 odst. 1 o. s. ř.); především proto platí, že dlužník a ručitel jsou oprávněni podat odvolání jen proti tomu výroku rozhodnutí soudu, jímž bylo rozhodováno právě o jejich povinnosti. Nepodá-li jeden z nich dovolání, nabude ve vztahu k němu rozhodnutí právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

Řízení, v němž se věřitel domáhá plnění jak vůči dlužníku, tak vůči věřiteli, sestává ze dvou relativně samostatných dílčích řízení s odlišným předmětem a s odlišným okruhem účastníků (srov. mutatis mutandis R 46/2001). Ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení, je přitom třeba chápat tak, že výrok pravomocného rozsudku je závazný jen pro ty účastníky řízení, o jejichž právech a povinnostech je tímto výrokem rozhodnuto. Výrokem pravomocného rozsudku, jímž byl dlužník zavázán plnit věřiteli, není soud ve sporu, v němž se věřitel domáhá plnění proti dlužníkovu ručiteli, vázán ve smyslu § 159a o. s. ř. Stejně tak platí, že v řízení, v němž věřitel uplatnil nároky jak vůči dlužníku, tak vůči dlužníkovu ručiteli, není odvolací soud při posouzení existence závazku ručitele vázán pravomocným výrokem rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo věřiteli přiznáno právo na plnění vůči dlužníku.

Nevázanost soudu předchozím pravomocným soudním rozhodnutím neznamená, že soud může skutkové a právní závěry dovozené v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. Naopak soud se musí vypořádat se zásadními skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit. Požadavku na celkovou harmonii soudních rozhodnutí podmiňující důvěru v právo a souvisejícímu legitimní očekávání účastníků řízení v důvěryhodnost aktů státu není učiněno zadost, jestliže soud posoudil předběžnou otázku jinak, než jak tuto otázku jako předběžnou posoudil soud v jiném, předchozím řízení, aniž tu byly pro jiné její posouzení skutečně pádné důvody, zejména jiná skutková zjištění o příslušných právně významných skutečnostech. Při posouzení vztahů hmotného práva podléhajících režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se pak tato zásada výslovně promítá v ustanovení § 13. Platí-li tento požadavek pro rozhodnutí vydaná v jiných řízeních, pak tím spíše platí pro pravomocné rozhodnutí vydané v témže řízení.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 23 Cdo 3535/2021, ze dne 26. 1. 2023)

Zastavení exekuce v případě dohody mezi oprávněnou a pojistitelem povinného

Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že je třeba rozlišovat vztah mezi poškozeným a škůdcem (tím, kdo odpovídá za náhradu škody) a mezi poškozeným a pojistitelem škůdce (vyplývající z práva pojištěného škůdce, aby za něj plnil pojistitel, přičemž výše pojistného plnění se odvíjí od konkrétních ujednání pojistné smlouvy a pojistných podmínek). Případný přímý nárok poškozeného na plnění vůči pojistiteli, který poškozenému vzniká jako originární právo na základě právního předpisu, nemá povahu nároku na náhradu škody, byť je odvozen od právního vztahu mezi pojistitelem a pojištěným škůdcem, a pojistitel se také nestává osobou odpovědnou za škodu namísto škůdce.

V dané věci je nárok oprávněné (poškozené) vůči povinnému (škůdci) založen rozhodnutím soudu v trestním řízení, na základě něhož měl povinný oprávněné zaplatit 500 000 Kč. Jestliže se oprávněná obrátila na pojistitele, aby poskytl pojistné plnění podle § 9 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb., a jestliže je tento nárok odlišný od nároku na náhradu nemajetkové újmy, ke které byl zavázán povinný, nemohl pojistitel dohodou uzavřenou s oprávněnou jakkoli změnit obsah závazku povinného vůči oprávněné, vyplývající z exekučního titulu. Pokud se oprávněná obrátila na pojistitele, pak pojistitel povinného jednal vlastním jménem a na vlastní účet a uzavřením dohody s oprávněnou nezbavil povinného povinnosti poskytnout oprávněné plnění podle exekučního titulu. Protože pojistitel plnil do výše 400 000 Kč, ačkoliv má povinný zaplatit oprávněné 500 000 Kč, může se oprávněná domáhat po povinném zaplacení dosud neuhrazené částky 100 000 Kč; důvod k zastavení exekuce tak není dán.

Na místě není ani závěr odvolacího soudu, že na pojistitele přešla zákonná povinnost k plnění ve smyslu § 36 odst. 4 exekučního řádu. Ustanovení § 36 exekučního řádu řeší, kdo je účastníkem exekučního řízení a kdy lze vést exekuci proti jinému než tomu, kdo je zavázán exekučním titulem. V dané věci je však vedena exekuce proti povinnému, který je jako povinný také označen v exekučním titulu. Nejde tedy o situaci, kdy by byla exekuce vedena proti pojistiteli, a soud by zkoumal, zda na základě exekučního titulu přešla povinnost plnit na pojistitele.

(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 20 Cdo 3098/2022, ze dne 28. 2. 2023)