Žaloba nepominutelného dědice o poskytnutí povinného dílu
V případě, že se vyděděný nepominutelný dědic domáhá poskytnutí povinného dílu na základě tvrzení, že nebyl platně vyděděn, musí být v žalobě předmět řízení (nejméně) vymezen jednak požadavkem na poskytnutí určitého plnění vyjadřující jeho povinný díl (zpravidla zaplacení peněžité částky), jednak vylíčením skutkových okolností ohledně zůstavitelem provedeného vydědění (důvodu vydědění uvedeného zůstavitelem v prohlášení o vydědění). I když může být nepominutelný dědic platně vyděděn nejen z důvodu použitého v prohlášení zůstavitele o vydědění, ale i z jiného (prokázaného) důvodu uvedeného v ustanoveních § 1646 a 1647 o. z., přestože na něm zůstavitel vydědění nezaložil, bylo by absurdní dovozovat, že by předmět řízení měl (musel) být žalobcem vymezen nejen skutkovými okolnostmi ohledně zůstavitelem provedeného vydědění, ale také dalšími důvody k vydědění, které jsou obsaženy v ustanoveních § 1646 a 1647 o. z. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že nepominutelný dědic byl zůstavitelem vyděděn právem, totiž nese žalovaný zůstavitelův dědic, a to nejen ohledně důvodu uvedeného v prohlášení zůstavitele o vydědění, ale i o jiných důvodech způsobilých mít za následek vydědění nepominutelného dědice, které zůstavitel v prohlášení o vydědění neuvedl. Jinak řečeno, žalovaný zůstavitelův dědic se úspěšně ubrání žalobě vyděděného nepominutelného dědice o poskytnutí povinného dílu nejen tehdy, jestliže prokáže, že důvod vydědění uvedený v prohlášení o vydědění zůstavitel použil právem, ale i v případě, bude-li (zejména očekává-li, že důvod uvedený v prohlášení o vydědění nemusí obstát) tvrdit a také prokáže–li, že zůstavitel sice v prohlášení o vydědění nepoužil důvod vydědění právem, ale že vydědění žalujícího nepominutelného dědice způsobuje jiný důvod vydědění, obsažený v ustanovení § 1646 nebo 1647 o. z.
Na uvedeném závěru nic nemění ani poučovací povinnost soudu uvedená v ustanoveních § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Smyslem této poučovací povinnosti totiž není to, aby soud účastníku radil, co má za řízení učinit k tomu, aby byl ve věci úspěšný (na čem má vybudovat svoji procesní obranu), ale pomoci mu, aby unesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, co sám (podle své vůle) učinil (na čem vybudoval svoji procesní obranu). Poučovací povinnost uložená soudu v ustanoveních § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. tedy neznamená, že by soud měl žalovaného zůstavitelova dědice navádět k tomu, jaký jiný důvod vydědění by měl (mohl) v zájmu svého úspěchu ve věci tvrdit a prokazovat; ve skutečnosti spočívá v tom, že soud poskytne žalovanému dědici zůstavitele poučení o tom, aby splnil povinnosti tvrzení a důkazní ohledně důvodu vydědění žalujícího nepominutelného dědice, který byl již uplatněn (žalovaným zůstavitelovým dědicem tvrzen) nebo za řízení jinak vyšel najevo.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 24 Cdo 2633/2024, ze dne 29. 11. 2024)
Uznání a výkon rozhodnutí podle smlouvy vyhlášené pod č. 95/1983 Sb., o Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních
[účinnost od 04.06. 1983, od 08.11. 2022 pobyla tato smlouva platnost vůči Ukrajině, a to smlouvou mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech, vyhlášenou pod ř. 123/2002 Sb.m.s.]
I. Za použití obvyklých výkladových pravidel (jejichž užití umožňuje i čl. 31 vyhlášky č. 15/1988 Sb., o Vídeňské úmluvě o smluvním právu) nelze ustanovení čl. 60 písm. a) a b) Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních (vyhlášené pod č. 95/1983 Sb.) vyložit jinak, než že rozhodnutí nelze uznat a vykonat ve státě výkonu, pokud již ve státě původu vykonatelnosti pozbylo. Opačný výklad by pak byl v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva), neboť by umožnil účastníkům řízení domoci se výkonu rozhodnutí ve druhém smluvním státě, i kdyby ve státě původu zmeškali příležitost domoci se výkonu rozhodnutí.
II. V poměrech projednávané věci dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vzájemnosti uznávání rozhodnutí ruských soudů ve věcech insolvenčních na území České republiky, a že tedy k rozhodnutí, kterým byl dlužník (odpůrce) zproštěn od dalších závazků, neměl přihlížet.
Dovolatel nicméně opomíjí, že v daném případě nejde o uznání insolvenčního rozhodnutí, ale o posouzení, zda lze uznat na území České republiky rozhodnutí na majetkové plnění a zda je toto vykonatelné v Ruské federaci. Není tedy třeba zkoumat vzájemnost uznávání insolvenčních rozhodnutí. Na rozhodnutí v insolvenční věci se v daném případě nehledí jako na rozhodnutí, které je třeba uznat (neboť nejde o rozšíření jeho účinků na území České republiky), ale pouze zkoumat důsledky onoho rozhodnutí, tj. zda má vliv na vykonatelnost posuzovaného rozhodnutí na majetkové plnění v Ruské federaci. S rozhodnutím Arbitrážního soudu města Moskvy ze dne 28. června 2019, kterým byl odpůrce osvobozen od neuspokojených nároků dalších věřitelů, vydaným v insolvenčním řízení, tak soudy správně zacházely jako s důkazem listinou ve smyslu § 129 o. s. ř. Jinak řečeno, cizí rozhodnutí, které deklaruje určitý stav dle ruského práva na ruském území, je za daných okolností důkazem.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 29 Cdo 3507/2022, ze dne 28. 11. 2024)