Škoda způsobená převodem prodávané věci třetí osobě

 

Z ustanovení § 1969 o. z. [„Po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.“] vyplývá, že prodlení dlužníka s plněním jeho dluhu nemá samo o sobě žádné účinky na trvání smluvního vztahu jako takového. I během prodlení je dlužník povinen dluh plnit a věřitel je oprávněn po něm takové splnění požadovat; jinými slovy prodlení nemá tzv. remisorní (zprošťující) účinky. U synallagmatických právních vztahů se pak uvedené pravidlo projevuje tím způsobem, že neodstoupí–li dotčená smluvní strana, jíž se nedostalo řádného plnění ve sjednaném termínu, od uzavřené smlouvy, trvají nadále veškerá v ní ujednaná práva a povinnosti, tedy jak povinnost prodlévajícího dlužníka splnit to, k čemu se zavázal a jemu odpovídající právo věřitele dané plnění požadovat, tak rovněž povinnost věřitele dostát svým smluvně převzatým povinnostem.

V posuzované věci prodávající v subjektivním přesvědčení, že včasným nezaplacením kupní ceny smlouva bez dalšího zanikla a následně uzavřela novou kupní smlouvu se třetí osobou, na niž rovněž převedla vlastnické právo k předmětu koupě. Byť se kupující dostal se zaplacením sjednané kupní ceny do prodlení, neměla tato skutečnost sama o sobě žádný vliv na trvání uzavřené kupní smlouvy, nedošlo-li k platnému odstoupení od smlouvy ze strany prodávající. Taková smlouva zůstala nadále platným právním jednáním, jež zavazovalo obě strany k řádnému splnění jejich dluhu. Lze tedy uzavřít, že převedla–li prodávající za dané situace bytovou jednotku na třetí osobu, ačkoli stále trval její závazek k témuž plnění vůči kupujícímu, jednala protiprávně a tvrdí–li kupující, že mu popsaným způsobem způsobila škodu v žalované výši, nelze takový jeho nárok odmítnout s pouhým konstatováním, že kupující své smluvní povinnosti porušil jako první. Nedošlo–li totiž k odklizení předmětného smluvního vztahu účastníků cestou odstoupení prodávající od uzavřené smlouvy a splnil–li následně kupující svůj dluh, byť s jistou časovou prodlevou, byla to v danou chvíli výhradně prodávající, kdo popsaným způsobem zmařil zdárnou realizaci sjednaného obchodu a komu je tak nutno přičítat k tíži vznik případných škod na straně kupujícího.

Je proto opodstatněná dovolací námitka vytýkající odvolacímu soudu zjednodušený právní závěr, že kupující, který zaplatil kupní cenu po termínu splatnosti a jako první z účastníků porušil smluvní ujednání, nemůže požadovat náhradu škody způsobené mu porušením povinnosti prodávající nepřevést vlastnické právo k bytové jednotce na jiného, dokud smluvní vztah mezi účastníky trval. Jinak by tomu bylo, pokud by existovalo platné ujednání o tom, že včasným nezaplacením kupní ceny smlouva bez dalšího zaniká; pak by prodávající převodem bytové jednotky na jiného nemohla porušit žádnou smluvní povinnost ve smyslu § 2913 o. z. [„(1) Poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit. …(2) Povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě nezprostí.“].  

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 25 Cdo 1557/2020, ze dne 31. 3. 2021)

 

 

Výpověď daná členu orgánu odborové organizace

 

Jakékoli bránění vzniku odborových organizací a jejich působení u zaměstnavatele ze strany zaměstnavatelů či státu je nepřípustné a v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Pod rámec uvedeného základního práva lze podřadit i ochranu odborových funkcionářů při skončení pracovního poměru obsaženou v ustanovení § 61 odst. 2 až 4 zák. práce.

Odvolací soud v posuzované věci proto správně zohlednil, že k učinění výpovědi z pracovního poměru došlo v době zesílené aktivity odborové organizace, kdy vrcholila jednání odborové organizace a zaměstnavatele ohledně zachování pracovních míst. Odbory v té době organizovaly protesty včetně stávky a zaměstnanec tehdy jako místopředseda výboru odborové organizace na jednáních se zaměstnavatelem aktivně vystupoval a ve vztahu k veřejnosti vystupoval též v médiích. Předsedkyně výboru odborové organizace proto propuštění zaměstnance vnímala jako „výrazné oslabení své pozice„, tedy jako oslabení odborové organizace. Z hlediska požadavku vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení § 61 odst. 4 zák. práce (tedy pro právní závěr, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance – člena orgánu odborové organizace nadále zaměstnával), lze úvahu odvolacího soudu (podle které zjištěné, avšak „formálně„ nevytknuté nedostatky v práci zaměstnance a jeho chování nepředstavují pro zaměstnavatele natolik zásadní újmu či riziko, které by vedly k závěru o tom, že další zaměstnávání nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat„) vzhledem k okolnostem případu považovat za úplnou a správnou.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 21 Cdo 2110/2019, ze dne 31. 3. 2021)