Náhrada nemajetkové újmy při zvlášť závažném ublížení na zdraví rodiče

 

I. Ustanovení § 2959 o. z. [„Při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“] neupravuje nároky poškozeného na náhradu újmy při ublížení na jeho zdraví, nýbrž nároky třetích osob na odčinění duševních útrap, jejichž příčinou je usmrcení nebo zvlášť závažné ublížení na zdraví osob jim blízkých. Jde o odčinění zásahu do práva na rodinný život sekundárních obětí, k němuž došlo usmrcením či zvlášť závažným ublížením na zdraví jejich rodinného příslušníka. Jakkoli duševní útrapy, smutek a stres působí na sekundární oběti jako psychicky nepříznivé a zatěžující stavy, které ve svém důsledku mohou mít i vliv na jejich celkový zdravotní stav, nelze je pokládat za ublížení na zdraví ve smyslu § 2958 o. z. [„Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“], a v případě nezletilých ani za újmu na zdraví ve smyslu § 622 o. z. Pro určení počátku běhu promlčecí lhůty nároku nezletilého podle § 2959 o. z. tak nelze aplikovat ustanovení § 622 o. z.[„ Jedná-li se o újmu na zdraví nezletilého, který není plně svéprávný, počne promlčecí lhůta nejdříve běžet, až se nezletilý stane plně svéprávným. Nenabude-li plné svéprávnosti, nepočne promlčecí lhůta běžet, dokud mu po dovršení zletilosti nebude jmenován opatrovník.“].

Počátek běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty se sice neodvozuje od vzniku nároku, nicméně vědomost o něm nemůže nabýt oprávněná osoba dříve, než nárok objektivně vzato vznikl. V případě usmrcení je zřejmé, že zásah do osobnostních práv nastává právě okamžikem smrti (byť samo prožívání této ztráty se následně v čase vyvíjí a proměňuje) a subjektivní promlčecí lhůta počne běžet okamžikem, kdy se pozůstalý dozví o usmrcení a kdy získá dostatek informací umožňujících závěr o osobě škůdce. U nároku na náhradu za zvlášť závažné poškození zdraví osoby blízké je situace poněkud složitější. Rozhodně neplatí zjednodušení přijaté odvolacím soudem, že újma vzniká již okamžikem škodní události, jestliže se od počátku nepříznivý zdravotní stav poškozeného ani následně ve výsledku nezlepšil. Není sice pochyb o tom, že osoby blízké se ocitají ve stresové situaci prakticky okamžitě, jakmile jsou konfrontovány se skutečností, že jejich příbuzný utrpěl závažný úraz, pro nějž je hospitalizován s nejistou prognózou. Aby však mohl vzniknout nárok, který zakládá § 2959 o. z., musí u zraněného nastat setrvalý stav, při němž již není předpoklad zlepšení. Jestliže by se totiž poškozený uzdravil natolik, že by jeho ustálený zdravotní stav nesplňoval přísné požadavky uvedeného ustanovení, mohl by příbuzným vzniknout jen jiný nárok, založený při splnění podmínek vyjmenovaných v § 2971 o. z. Proto jen sama okolnost, že se poškozený ocitl v těžkém zdravotním stavu, nepostačuje pro vznik nároku podle § 2959 o. z., nýbrž musí být definitivně potvrzeno, že jde o stav trvalý, tedy ustálený. Subjektivní promlčecí lhůta pak může počít běžet až od okamžiku, kdy oprávněné osoby nabyly vědomost, že zvlášť závažné ublížení na zdraví osoby jim blízké je nezvratně nezlepšitelným stavem (a samozřejmě kdy získaly vědomost o osobě škůdce).

Tyto závěry se uplatní i tehdy, svědčí-li nárok podle § 2959 o. z. nezletilým dětem, u nichž se nedá předpokládat, že by byly detailně informovány o průběhu léčení a stavu osoby blízké, ostatně si zpravidla ani nemohou v útlém věku takovou ztrátu plně uvědomovat. Újma v jejich sféře však nastává již k okamžiku, kdy se zdravotní stav osoby blízké ustálil na úrovni trvalého zvlášť závažného poškození zdraví, byť se její dopady do jejich osobnosti a způsob prožívání ztráty budou vyvíjet a v průběhu přibývajících let měnit, takže v celém rozsahu a všech důsledcích se zpravidla rozvinou až v pozdějším věku, kdy si děti uvědomí všechny souvislosti. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty v případě nezletilých dětí pak postačuje, že se informace o ustálení nepříznivého zdravotního stavu osoby blízké (spolu se zjištěním osoby škůdce) dostala jejich zákonnému zástupci. Nelze tedy tento okamžik oddalovat až do nabytí mentální způsobilosti nezletilých uvědomit si v plném rozsahu existenci nároku.

Jestliže ovšem zákonný zástupce není schopen plnit povinnosti v tomto směru, odkládá se běh promlčecí lhůty podle § 645 o. z. [„Vyžaduje-li se, aby osoba měla zákonného zástupce nebo opatrovníka, počne promlčecí lhůta běžet ohledně práva takové osoby nebo ohledně práva proti ní až ode dne, kdy zákonného zástupce nebo opatrovníka získá. Již započatá lhůta běží dále, avšak neskončí dříve, než uplyne jeden rok po odpadnutí překážky.“] do doby, než je nezletilému ustanoven opatrovník, a již běžící lhůta se staví, aby následně pokračovala po jednom roce od odpadnutí této překážky. Nelze vyloučit, že i tímto ustanovením popisované okolnosti se mohly promítnout do běhu promlčecí lhůty v projednávané věci. Žalobci totiž od počátku opakovaně tvrdí, že jejich matka měla v důsledku tragické události psychiatrické obtíže a nezvládala řadu činností, což by zřejmě mělo vliv i na postup při uplatňování nároků, které jsou předmětem tohoto řízení. Odvolací soud ovšem ani tyto okolnosti blíže nezkoumal a problém zjednodušil na konstatování, že nezletilí žalobci byli zastoupeni advokátem, který byl povinen jednat tak, aby nedošlo k promlčení nároků. Udělení plné moci advokátovi však vliv na běh promlčecích lhůt nemá.

II. Již před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, platilo, že odškodnění nepostihuje pouze újmu nastalou u pozůstalých v době smrti blízké osoby, ale též v období následujícím, v zásadě časově nijak neomezeném. Tím spíše je třeba mít toto hledisko na paměti při výkladu § 2959 o. z., má-li být odčinění újmy spravedlivé a slušné.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 1887/2021, ze dne 17. 2. 2022)

 

 

Odvolání z místa vedoucího zaměstnance státní příspěvkové organizace

 

Od 1. 1. 2008 došlo novelou zákoníku práce provedenou zákonem č. 362/2007 Sb. k výraznému rozšíření okruhu jmenovaných zaměstnanců u vymezených zaměstnavatelů. Uvedená novela nahradila pojem organizační jednotka pojmem organizační útvar. Pod pojem organizační útvar je možno zahrnout podstatně širší okruh případů; za organizační útvar je třeba považovat každý vnitřní útvar, který byl vytvořen podle organizačních předpisů vydaných zaměstnavatelem, např. organizačním řádem. Jmenovaným zaměstnancem u zaměstnavatelů uvedených v ustanovení § 33 odst. 3 písm. a) až g) zák. práce [„Jmenováním na vedoucí pracovní místo se zakládá pracovní poměr v případech stanovených zvláštním právním předpisem16a); nestanoví-li to zvláštní právní předpis, zakládá se pracovní poměr jmenováním pouze u vedoucího … a) organizační složky státu,… b) organizačního útvaru organizační složky státu, … c) organizačního útvaru státního podniku, …d) organizačního útvaru státního fondu, …e) příspěvkové organizace, … f) organizačního útvaru příspěvkové organizace, … g) organizačního útvaru v Policii České republiky.“]  je tak každý vedoucí zaměstnanec na jakémkoli, tedy i na posledním, stupni řízení.

S ohledem na to, že zákon č. 362/2007 Sb. neobsahuje, pokud jde o rozšíření okruhů jmenovaných zaměstnanců ke dni 1. 1. 2008, žádné přechodné ustanovení, nahlíží se (podle obecného přechodného ustanovení, že právní vztahy vzniklé před účinností novely se řídí novou právní úpravou) od 1. 1. 2008 na všechny vedoucí zaměstnance zaměstnavatelů uvedených v § 33 odst. 3 písm. a) až g) zák. práce jako na jmenované zaměstnance, a to i v těch případech, kdy jejich pracovní poměr vznikl před 1. 1. 2008 na základě pracovní smlouvy. Pro posouzení, v jakém právním stavu se zaměstnanec nachází, především z pohledu, zda je či není odvolatelným zaměstnancem podle ustanovení § 73 zák. práce, je zásadně rozhodující, jaké pracovní místo zastává v okamžiku odvolání z funkce. Pokud zastává pracovní místo vedoucího zaměstnance, je odvolatelným vedoucím zaměstnancem, i když původně byl pracovní poměr založen pracovní smlouvou a teprve později byl změněn druh práce jeho následným jmenováním na vedoucí pracovní místo.

Pojem vedoucí zaměstnanci zaměstnavatele zahrnuje všechny zaměstnance zaměstnavatele, kteří jsou oprávněni vedením na jednotlivých stupních řízení u zaměstnavatele, tedy nejen ty, kteří jsou oprávněni činit jménem zaměstnavatele právní jednání vyplývající z jejich funkcí stanovených organizačními předpisy, ale veškeré zaměstnance, kteří jsou oprávněni stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny. Vedoucím zaměstnancem může být pouze takový zaměstnanec, kterému je podřízen alespoň jeden další zaměstnanec. Přitom pro vymezení pojmu vedoucího zaměstnance není nezbytné, aby byl oprávněn činit jménem zaměstnavatele právní jednání v pracovněprávních vztazích, ale postačuje, že má oprávnění ukládat pracovní úkoly a dávat závazné pokyny podřízeným zaměstnancům. Pro posouzení postavení zaměstnance z tohoto hlediska je rozhodující, zda stav nadřízenosti funkce zastávané zaměstnancem vůči jiným (podřízeným) zaměstnancům je konstituován právním předpisem anebo vnitřním organizačním předpisem upravujícím strukturu zaměstnavatele. Při splnění této podmínky není právní postavení vedoucího zaměstnance dotčeno, jestliže pracovní místa, která jsou mu podle organizačního předpisu podřízena, fakticky (ještě) nejsou obsazena. Vedoucím zaměstnancem není ten, kdo pouze dočasně zastupuje nepřítomného vedoucího zaměstnance (například pro jeho krátkodobou nepřítomnost) a jinak nemá podřízené pracovníky, respektive jeho postavení jako vedoucího zaměstnance není konstituováno žádným právním ani vnitřním předpisem zaměstnavatele. Vedoucím zaměstnancem není ani ten, kdo by byl krátkodobě pověřen řízením dílčího pracovního procesu, aniž by opět jeho postavení v tomto směru bylo zakotveno v jakémkoli vnitřním předpisu. Vedoucím zaměstnancem je rovněž vedoucí organizační složky státu.

Pod pojmem „organizační útvar (příspěvkové organizace)“ se rozumí vnitřní, relativně samostatná organizační jednotka, zřízená v rámci struktury příspěvkové organizace vnitřním předpisem (organizačním řádem, vnitřním řádem apod.), v rámci útvaru působí zpravidla více zaměstnanců se stejným nebo podobným sjednaným druhem práce a jejich vedoucí zaměstnanec je zpravidla formálně zařazen do příslušného útvaru; za vedoucího útvaru tak nemůže být považován samostatný (byť) vedoucí (řídící) zaměstnanec příspěvkové organizace.

Pakliže bylo ve vztahu k postavení žalobce v rámci organizační struktury žalované zjištěno, že žalobce jako zástupce ředitele „je faktickým prostředníkem mezi ředitelem příspěvkové organizace a jednotlivými obory„, že jeho pracovní pozice „samostatný řídící (přesněji ,organizační´) útvar nepředstavuje„, je pak závěr odvolacího soudu, že na pozici zástupce ředitele nemohl být žalobce „jmenován“ s účinky následné možné aplikace ustanovení § 73a zákoníku práce, správný. „Jmenování“ žalobce do pozice zástupce ředitele přípisem ředitele žalované ze dne 30. 4. 2018 je nutno potom posoudit jako návrh na změnu původně sjednaného druhu práce ve smyslu ustanovení § 40 zák. práce; pakliže žalobce s tímto souhlasil a ve stanoveném rozsahu (Organizačním a aprobačním řádem) pro žalovanou práce vykonával, došlo sice ke změně dosavadních pracovních podmínek, nikoliv však v důsledku jeho jmenování ve smyslu ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce, nýbrž v důsledku dohody podle ustanovení § 40 zák. práce. Závěr odvolacího soudu, že žalobce nemohl být z pozice zástupce ředitele postupem podle ustanovení § 73a odst. 1 zák. práce odvolán a že následně ve vztahu k němu nemohl být uplatněn výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) ve spojení s ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce, je tak správný.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 1960/2021, ze dne 28. 2. 2022)