Nárok na odčinění nemajetkové újmy v případech tzv. wrongful birth
I. Protiprávní jednání (pochybení při prenatální diagnostice) poskytovatele zdravotních služeb může být posouzeno jako zásah do osobnostních práv rodičů.
Uplatnění žalob na odčinění nemajetkové újmy způsobené pochybením poskytovatele zdravotních služeb při prenatálním vyšetření, narodí-li se posléze dítě postižené genetickou vadou, k jejímuž zjištění prenatální vyšetření směřovalo (tzv. žaloby typu wrongful birth), je v českém právním řádu přípustné. Předpokladem vzniku tohoto nároku je prokázání pochybení při prenatálním vyšetření, dále vznik nemajetkové újmy, při níž se musí rozlišit, do jakých dílčích osobnostních práv bylo zasaženo, a konečně prokázání existence příčinné souvislosti mezi neoprávněným zásahem do konkrétního dílčího osobnostního práva a nemajetkovou újmou. Vzhledem k tomu, že může jít o zásahy do různých dílčích osobnostních práv, je třeba všechny tři předpoklady splnit ve vztahu ke každému dílčímu osobnostnímu právu.
V posuzované věci žalovaná protiprávním jednáním spočívajícím v pochybení při prenatálním genetickém vyšetření způsobila, že nebylo odhaleno postižení plodu genetickou chorobou, ač s největší pravděpodobností odhaleno být mohlo, čímž zasáhla do jejich osobnostního práva. Jedná se o zásah do práva žalobců na sebeurčení představovaného zde právem na plánované rodičovství. Mezi protiprávním jednáním žalované a zásahem do osobnostního práva žalobců je dán vztah příčiny a následku (příčinná souvislost). Jsou tak splněny všechny předpoklady ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit tuto nemajetkovou újmu.
Žalobci tak mají právo na přiměřené zadostiučinění za zásah do jejich osobnostního práva na reprodukční sebeurčení. Je však třeba dát zapravdu námitce žalované uplatněné v dovolání, že si soudy zcela neujasnily, zda žalobci žalobou požadují náhradu újmy pouze za zásah do tohoto osobnostního práva, anebo současně i újmy jiné, spočívající v zásahu do soukromého a rodinného života tím, že trvale pozorují handicap svého dítěte, prožívají obavu o jeho vývoj a budoucnost a jejich rodinný život se podstatně změnil. Ze skutkových tvrzení uvedených v žalobě i dalších podání v průběhu řízení vyplývá, že žalobci požadují (i) náhradu za život s postiženým dítětem a nikoli pouze za zásah do jejich reprodukčního sebeurčení. Soudy, byť se věci věnovaly velmi pečlivě, neposoudily správně otázku, za jaké zásahy do osobnostních práv žalobci náhradu nemajetkové újmy požadují, nerozlišily tak do jakých dílčích osobnostních práv mělo být zasaženo a v důsledku toho nezjistily řádně skutkový stav věci.
II. Vzhledem k tomu, že dosud není postaveno najisto, v jakém rozsahu došlo k neoprávněnému zásahu do dílčích osobnostních práv žalobců (zda pouze do práva na reprodukční sebeurčení nebo i do práva na soukromý a rodinný život ve výše uvedeném smyslu), je posouzení otázky konkrétní výše přiměřené náhrady náležející žalobcům předčasné. Lze však podotknout, že dojde-li k neoprávněnému zásahu do osobnosti člověka, má poškozený právo se domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byly odstraněny následky tohoto zásahu (§ 82 odst. 1 o. z.), případně aby mu bylo podle § 2951 odst. 2 o. z. poskytnuto přiměřené zadostiučinění, které náleží v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Lze se ztotožnit se závěrem soudů, že v posuzovaném případě jiné než peněžité zadostiučinění nezajistí skutečné a dostatečně účinné odčinění újmy způsobené žalobcům, ať již jde o zásah do reprodukčního sebeurčení nebo i o zásah do práva na rodinný život.
Obecně pak platí, že soud musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu nebo k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti. Vycházet je přitom třeba z principu proporcionality, který je potřeba použít tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen v obdobných (které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují), ale i v dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod. Jinými slovy, způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií.
Nárok rodičů za zásah do jejich dílčích osobnostních práv je proto třeba zařadit do určité hierarchie hodnot, od jejichž dotčení se náhrada nemajetkové újmy odvíjí. V případě zásahu do soukromého života podle čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod přitom Evropský soud pro lidská práva považuje zásah za závažný v rozsahu od 3 % do 20 % (se střední hodnotou 10 %) té nejzávažnější újmy, jíž je porušení práva na život, k němuž Evropský soud pro lidská práva přiřazuje částku 100 000 EUR. Při zasazení uplatněného nároku do hierarchie hodnot a dodržení principu proporcionality se lze inspirovat i rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018 [Při určení výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké je třeba zohlednit okolnosti jak na straně pozůstalého, tak i na straně škůdce. / … Na straně pozůstalého je významná zejména intenzita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná existenční závislost na zemřelém a případná jiná satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení), která obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění. Zohlednit lze rovněž, byl-li pozůstalý očitým svědkem škodní události, byl-li s jejími následky bezprostředně konfrontován či jakým způsobem se o nich dozvěděl. / … Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek. / … Požadavek srovnání výše náhrad přiznaných v některých případech zásahů do práva na čest, důstojnost, popřípadě soukromí veřejně známých osob ze strany informačních médií a v případech jiných zásahů do osobnostních práv nelze mechanicky vykládat tak, že by náhrada za usmrcení osoby blízké měla být vždy vyšší než náhrada za zásah do jiných osobnostních práv. / … Za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného.].
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 2202/2021, ze dne 16. 5. 2023)
Skutečná škoda podle § 31 odst. (1) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále též „OdpŠk„)
I. Smysl a účel § 31 OdpŠk [„Náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu.„] zůstává zásadně stejný i v poměrech rekodifikovaného občanského zákoníku, tj. i za situace, kdy skutečná škoda může záležet ve vzniku dluhu, byť jazyková konstrukce dotčeného ustanovení je stále založena ve slovech „…náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy…“