ÚS: Vázanost soudu vlastním předchozím rozhodnutím

 

Právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu jeho zásadní přípustnosti proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, nejde-li o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v § 238a o. s. ř., vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně § 237 téhož zákona. Teprve shledá-li Nejvyšší soud jejich naplnění (tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), rozhodne o přípustném dovolání věcně.

Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající dovolání pro nepřípustnost musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrny důvody nepřípustnosti. Nereaguje-li Nejvyšší soud náležitě na právní argumentaci dovolatele, jde o rozhodnutí nedostatečně odůvodněné a ve své podstatě nepřezkoumatelné.

Odvolací soud je povinen respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil dříve, přičemž jediným relevantním důvodem odchýlení se od něj, odhlédne-li se od kasačního zásahu Nejvyššího soudu doprovázeného závazným právním názorem, může představovat podstatná změna v obsahu skutkového základu. I kdyby princip vázanosti soudu vlastním rozhodnutím nebyl explicitně upraven v zákoně, bylo by lze jeho existenci dovodit z ústavních principů a zásad materiálního právního státu ovládajících fungování moci soudní lato sensu. Nepřípustnost změny právního názoru (overruling) v důsledku překážky věci rozsouzené (při nezměněném skutkovém základu) platí plně nejen pro rozhodování Ústavního soudu, nýbrž i soudů obecných.

Postup, kdy vrchní soud ignoruje beze změny skutkového základu své předchozí závěry v témže sporu (byť jde o rozhodnutí jiného senátu), není slučitelný s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a z ní vyvěrajícími imperativy v oblasti předvídatelnosti soudního rozhodování. Nepřipuštění dovolání Nejvyšším soudem v důsledku ústavně rozporné interpretace a aplikace dovolacích důvodů zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny zakotvujícího právo na soudní ochranu.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 3285/22, ze dne 27. 6. 2023)

 

 

ÚS: Volné hodnocení důkazů v řízení o náhradě škody

 

Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda jeho rozhodnutí je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval.

Tvrzení, že stěžovatelka měla reálně dosažitelnou možnost prodat své nemovitosti za cenu tehdy obvyklou, prokazovala nejen opakovanými svědeckými výpověďmi zájemce o koupi příslušných nemovitostí, ale i celou řadou dalších důkazů (znaleckými posudky a výpovědí znalce před obvodním soudem). Dospěl-li městský soud k opačnému závěru, kladl na stěžovatelku nesplnitelné důkazní břemeno.

Tak tomu bylo právě v nyní posuzované věci, kdy závěr městského soudu, že nebylo prokázáno, že by se v roce 2005 ze strany označených zájemců jednalo o vážný zájem o koupi nemovitostí stěžovatelky, který by se protnul s opravdovým zájmem stěžovatelky na prodeji nemovitostí tak, aby zde byla shoda alespoň na podstatných náležitostech kupní smlouvy, z provedených důkazů nevyplývá.

Takový postup městského soudu ve svém důsledku představuje zásah do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ve svém důsledku i do práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státního orgánu ve smyslu odst. 3 téhož ustanovení. Uvedené platí i pro postup Nejvyššího soudu, který shora uvedená pochybení městského soudu nenapravil, resp. postupem vybočujícím z mezí ústavnosti je zhojil pouze zčásti.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 446/22, ze dne 20. 6. 2023)

 

 

ÚS: Změna poměrů při rozhodování o svěření do péče

 

Podle konstantní judikatury Ústavního soudu absence či horší úroveň komunikace mezi rodiči nemůže vést sama o sobě k vyloučení střídavé péče, protože by se jednalo o ústupek vzájemné rivalitě rodičů a otevíral by se prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl dosud dítě v péči. Obecné soudy mají případně zkoumat důvody nízké kvality komunikace a pokusit se její úroveň zlepšit. I samotné svěření dítěte do střídavé péče může být impulsem k posílení komunikace a spolupráce rodičů. Nelze však vyloučit situaci, kdy i přes všechny pokusy o nápravu ze strany soudu je stále vzájemná komunikace natolik konfliktní, že brání svěření dítěte do střídavé péče. Poté však musí obecné soudy posoudit, který z rodičů je za nevhodnou komunikaci více zodpovědný, a zjištění při rozhodování o péči a rozsahu styku příslušným způsobem zohlednit, přičemž příslušná úvaha v tomto směru se musí v odůvodnění rozhodnutí jasně objevit (viz nález sp. zn. I. ÚS 3065/21).

Rodinné vztahy a okolnosti, jež je ovlivňují, se mohou měnit. Je nezbytné, aby na tyto změny bylo včas reagováno, přičemž je nepochybné, že musí jít vždy o změny závažné, pro dítě podstatné a jeho život ovlivňující. Ustanovení § 909 občanského zákoníku a § 475 zákona o zvláštních řízeních soudních stanovují, že změnou v poměrech je nutno rozumět podstatnou změnu v takových skutečnostech, které tvořily skutkový poklad pro předchozí rozhodnutí soudu. Posouzení podstatné změny v rodinných, resp. osobních poměrech vyžaduje velmi důkladné a podrobné důkazní řízení, neboť je stejně závažné a zásadní, jako bylo řízení předcházející. Je často velmi složité posoudit, zda změna poměrů je do té míry zásadní, že odůvodňuje změnu soudního rozhodnutí o výchovném prostředí dítěte a tím i změnu jeho způsobu života.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 1349/22, ze dne 21. 6. 2023)