Zadržovací právo pronajímatele k movitým věcem podle § 2234 o. z.
Ustanovení § 2234 o. z. [„Pronajímatel má právo na úhradu pohledávky vůči nájemci zadržet movité věci, které má nájemce na věci nebo v ní.“], jakožto ustanovení speciální ve vztahu k obecné úpravě zadržovacího práva obsažené v § 1395 a násl. o. z. [„(1) Kdo má povinnost vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji ze své vůle zadržet k zajištění splatného dluhu osoby, jíž by jinak měl věc vydat. … (2) Zajistit zadržovacím právem lze i nesplatný dluh, … a) nezajistí-li dlužník dluh jinak, ač jej podle smlouvy nebo podle zákona zajistit měl, … b) prohlásí-li dlužník, že dluh nesplní, nebo … c) stane-li se jinak zřejmým, že dlužník dluh nesplní následkem okolnosti, která u něho nastala a která věřiteli nebyla ani nemohla být známa při vzniku dluhu.“], konstruuje ve prospěch pronajímatele možnost uplatnit zadržovací právo k movitým věcem, které se nachází na pronajaté věci nebo v ní. Toto právo svědčí pronajímateli na úhradu pohledávky vůči nájemci. Ze systematického zařazení tohoto ustanovení mezi obecná ustanovení o nájmu lze dovodit, že pohledávka pronajímatele vůči nájemci by měla mít původ v nájemním vztahu, jehož předmětem je věc, na či v níž se nachází věc, již pronajímatel zadržel.
Opačný závěr by zcela bezdůvodně zvýhodňoval pronajímatele oproti ostatním věřitelům, neboť pronajímatel by na úhradu své pohledávky vůči dlužníku, která nemá původ v nájemním vztahu, mohl zadržet i věci, které u sebe nemá (pronajímatel není detentorem věcí, jež má nájemce na pronajaté věci či v ní) a není povinen je nájemci vydat (viz formulaci § 1395 odst. 1 o. z.). Ve své podstatě by tak mohl obejít obecné podmínky pro výkon zadržovacího práva vymezené § 1395 a násl. o. z., což je důsledek nepřípustný a zákonodárce jistě neměl v úmyslu takového výsledku dosáhnout. Názor, podle něhož pronajímatel může zadržet movitou věc nacházející se na pronajaté věci nebo v ní k zajištění pohledávky vůči nájemci vzniklé toliko z nájemního vztahu k dané věci, ostatně zastává též odborná literatura.
Pronajímateli ovšem nic nebrání, aby za účelem zajištění pohledávky vůči nájemci vyplývající z jiného než nájemního vztahu uplatnil zadržovací právo za podmínek upravených v § 1395 a násl. o. z.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 26 Cdo 2397/2024, ze dne 25. 2. 2025)
Podmínky pro přiznání osobního příplatku zaměstnanci podle § 131 zákoníku práce
I. Osobní příplatek je jednou ze složek platu, představuje tzv. nenárokovou složku platu. Předpokladem pro poskytování osobního příplatku zaměstnanci – jak plyne z ustanovení § 131 odst. 1 zák. práce – je, že zaměstnanec dlouhodobě dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků nebo že plní větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci, popřípadě že současně splňuje obě tyto podmínky.
Přiznání osobního příplatku zaměstnanci z důvodu, že zaměstnanec dlouhodobě dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků, předpokládá – stejně jako každá změna výše osobního příplatku přiznaného z tohoto důvodu – zhodnocení výsledků práce zaměstnance zaměstnavatelem. Protože splnění podmínky dosahování velmi dobrých pracovních výsledků posuzuje zaměstnavatel za (zákonem blíže neurčený) časový interval (hledisko dlouhodobosti), nelze zaměstnanci přiznat osobní příplatek z tohoto důvodu již při vzniku pracovního poměru. Druhá z podmínek pro poskytování osobního příplatku zaměstnanci – plnění většího rozsahu pracovních úkolů oproti ostatním zaměstnancům – může být naopak zaměstnancem splněna hned na začátku pracovního poměru; osobní příplatek z tohoto důvodu lze proto zaměstnanci přiznat již při vzniku pracovního poměru.
II. Také zaměstnanec, který je vynikajícím, všeobecně uznávaným odborníkem a který vykonává práce zařazené do desáté až šestnácté platové třídy, musí – má-li mu být zaměstnavatelem přiznán osobní příplatek – splňovat alespoň jednu z podmínek pro přiznání osobního příplatku uvedených v ustanovení § 131 odst. 1 zák. práce. Nedosahuje-li takový zaměstnanec dlouhodobě velmi dobrých pracovních výsledků a neplní-li ani větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci, nemůže mu být osobní příplatek poskytován. Ustanovení § 131 odst. 2 zák. práce, které je k ustanovení § 131 odst. 1 zák. práce v poměru speciality, neupravuje zvláštním způsobem (jinak než § 131 odst. 1 zák. práce) podmínky pro poskytování osobního příplatku, nýbrž jen jeho (možnou) výši u kategorie zaměstnanců, kterou vymezuje. Okolnost, že zaměstnanec je vynikajícím, všeobecně uznávaným odborníkem, neopravňuje zaměstnavatele k tomu, aby mu z tohoto důvodu přiznal (mohl přiznat) osobní příplatek, nýbrž k tomu, aby mu za splnění podmínek uvedených v § 131 odst. 1 zák. práce tento příplatek poskytoval (mohl poskytovat) v jiné výši (ve vyšší částce), než která vyplývá z tohoto ustanovení.
III. Skutečnost, že zaměstnavatel rozhodl o přiznání osobního příplatku zaměstnanci a o jeho výši, neznamená, že nemůže dojít ke zvýšení, snížení nebo odejmutí přiznaného osobního příplatku. Změní-li se podmínky stanovené pro poskytování osobního příplatku, může být změněna i jeho výše, popřípadě může být osobní příplatek zaměstnanci odebrán; zaměstnavatel je oprávněn posuzovat, zda důvody pro jeho poskytování trvají, popřípadě zda trvají důvody pro jeho poskytování v nezměněné výši. Ke snížení nebo odnětí přiznaného osobního příplatku může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, došlo–li v okolnostech (předpokladech a podmínkách) uvedených v ustanovení § 131 odst. 1 a odst. 2 zák. práce, za nichž byl osobní příplatek zaměstnanci přiznán, k takové změně, která odůvodňuje jeho další poskytování v menším rozsahu nebo která vyžaduje jeho odnětí.
Zaměstnanci, kterému byl za podmínek uvedených v ustanovení § 131 odst. 1 a 2 zák. práce přiznán osobní příplatek, proto může zaměstnavatel tento příplatek snížit, zhorší–li se výsledky jeho pracovní činnosti posuzované podle množství a kvality (srov. § 110 odst. 5 zák. práce) nebo zmenší-li se rozsah jeho pracovních úkolů, nebo mu může osobní příplatek odejmout, přestane-li zaměstnanec dlouhodobě dosahovat velmi dobrých pracovních výsledků posuzovaných podle množství a kvality nebo plnit větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci. Zaměstnanci, který je vynikajícím, všeobecně uznávaným odborníkem a vykonává práce zařazené do desáté až šestnácté platové třídy a kterému je proto osobní příplatek poskytován až do výše 100 % platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, do které je zaměstnanec zařazen, může zaměstnavatel osobní příplatek snížit na úroveň stanovenou v § 131 odst. 1 zák. práce též z toho důvodu, že zaměstnanec přestal splňovat podmínky uvedené v § 131 odst. 2 zák. práce (např. přestal vykonávat práce zařazené do desáté až šestnácté platové třídy).
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 2605/2024, ze dne 25. 2. 2025)