Aplikace § 253 IZ v případě smlouvy o správě cenných papírů
Odvolací soud v dané věci vyloučil aplikaci § 253 insolvenčního zákona [„(1) Nebyla-li smlouva o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí v době prohlášení konkursu ještě zcela splněna ani dlužníkem ani druhým účastníkem smlouvy, insolvenční správce může smlouvu splnit místo dlužníka a žádat splnění od druhého účastníka smlouvy nebo může odmítnout plnění. … (2) Jestliže se insolvenční správce do 30 dnů od prohlášení konkursu nevyjádří tak, že smlouvu splní, platí, že odmítl plnění; do té doby nemůže druhá strana od smlouvy odstoupit, není-li v ní ujednáno jinak. … (3) Je-li druhý účastník smlouvy povinen plnit ze smlouvy jako první, může své plnění odepřít až do té doby, kdy bude poskytnuto nebo zabezpečeno plnění vzájemné; to neplatí, jde-li o smlouvu uzavřenou druhým účastníkem po zveřejnění rozhodnutí o úpadku. … (4) Odmítne-li insolvenční správce plnění, může druhý účastník smlouvy uplatňovat náhradu tím způsobené škody přihláškou pohledávky, a to nejpozději do 30 dnů ode dne odmítnutí plnění. Pohledávky druhého účastníka z pokračování smlouvy po prohlášení konkursu jsou pohledávkami za majetkovou podstatou. … (5) Druhý účastník smlouvy se nemůže domáhat vrácení částečného plnění, k němuž došlo před rozhodnutím o úpadku, proto, že za toto plnění neobdržel od dlužníka vzájemné plnění.“] s odůvodněním, že předmětná smlouva o správě cenných papírů má rysy veřejnoprávního charakteru.
Pro veřejnoprávní vztahy je charakteristický prvek nadřízenosti a podřízenosti v různých formách a intenzitě a je v nich založena způsobilost autoritativně rozhodnout jednou stranou právního vztahu o právech a povinnostech strany druhé, tj. základní metodou právní regulace je zde rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pro rozlišení soukromoprávních vztahů od vztahů veřejnoprávních je pak rozhodující především posouzení vzájemného postavení jejich subjektů, jak vyplývá z příslušných ustanovení právní normy, která na tyto vztahy dopadá.
Přitom je zřejmé, že podmínky, za nichž lze právní vztah kvalifikovat jako veřejnoprávní, v dané věci splněny nejsou. Odvolací soud spatřoval veřejnoprávní rysy závazku v tom, že je tento ovlivněn zejména zákonem č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu. I když je pravdou, že předmětem úpravy zákona o podnikání na kapitálovém trhu je převážně veřejnoprávní regulace služeb poskytovaných na kapitálovém trhu, neznamená to, že závazek mezi dvěma soukromoprávními subjekty, jejichž (některá) práva a povinnosti jsou tímto zákonem ovlivněny, bude rovněž veřejnoprávním. Smlouvy o cenných papírech, tedy i předmětná smlouva o správě cenných papírů, jsou soukromoprávními závazky, jejichž úprava (s potřebnými odchylkami) je obsažena v o. z. O soukromoprávní vztah jde i v případě, že je autonomie stran určitým způsobem omezena, a to např. i tak, že je zákonem dána povinnost předmětnou smlouvu uzavřít, či povinnost smlouvu uzavřít pouze s omezeným okruhem subjektů.
Z uvedeného se podává, že bez zřetele k tomu, zda § 253 insolvenčního zákona vskutku nedopadá i na smlouvy veřejnoprávního charakteru, závěr odvolacího soudu, podle něhož z důvodu zákonného omezení smluvní volnosti stran nelze na daný smluvní typ aplikovat § 253 insolvenčního zákona, neobstojí.
V poměrech projednávané věci lze rovněž uzavřít, že smlouva o správě cenných papírů je synallagmatickým závazkem, ze kterého oběma stranám vyplývají určitá práva i povinnosti, přičemž plnění obou stran na sebe bylo vzájemně vázáno. Jde tedy o smlouvu, která může naplňovat znaky smlouvy o vzájemném plnění ve smyslu § 253 insolvenčního zákona.
Aktivní legitimace správce konkursní podstaty k vymáhání náhrady škody
Věcná legitimace (obecně) představuje hmotněprávní vztah účastníka ke konkrétní projednávané věci (předmětu řízení). Není–li žalobce účastníkem hmotněprávního vztahu, o nějž v posuzované věci jde, je to důvodem k zamítnutí žaloby.
Současně platí, že úpadce prohlášením konkursu neztrácí způsobilost být účastníkem řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, ani způsobilost procesní. Žalobu podanou úpadcem po prohlášení konkursu pro nároky, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, je třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku podstaty přešla na správce konkursní podstaty, tj. pro nedostatek aktivní věcné legitimace.
Prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem konkursní podstaty, a tedy i s pohledávkami úpadce, na správce jeho konkursní podstaty (§ 14 odst. 1 písm. a/ ZKV). Aktivní věcná legitimace k vymáhání dlužníkových pohledávek tudíž svědčí (zásadně) správci konkursní podstaty úpadce. Uvedený závěr ovšem neplatí bezvýjimečně. Tak například nehodlá-li správce pohledávku vymáhat a vyloučí-li ji z konkursní podstaty (§ 27 odst. 6 ZKV), přechází oprávnění s ní nakládat (se všemi důsledky z toho plynoucími, včetně aktivní věcné legitimace k jejímu vymáhání) zpět na úpadce. Obdobně to platí, jestliže správce konkursní podstaty (úpadcem) tvrzenou pohledávku z uvedené příčiny do konkursní podstaty ani nesepíše, ač je mu její existence známa (a to od okamžiku, kdy dá správce konkursní podstaty najevo, že soupis neprovede).
V poměrech projednávané věci správce konkursní podstaty úpadce uplatnil žalobou u soudu pohledávku, jež měla úpadci vzniknout po prohlášení konkursu na jeho majetek a která měla představovat náhradu škody způsobené žalovaným tím, že ve dvou (výše označených) soudních řízeních činil jako zástupce (advokát) za úpadce úkony (podával žaloby a opravné prostředky), jež byly zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva, v důsledku čehož byla úpadci (v těchto řízeních) uložena povinnost k úhradě nákladů řízení procesně úspěšnému účastníku.
Oproti mínění soudů obou stupňů však v takovém případě nejde o pohledávku, jež by se týkala majetku konkursní podstaty úpadce, nýbrž o jeho osobní pohledávku, vzniklou v souvislosti s vedením označených soudních sporů. Nelze přehlížet, že i v průběhu konkursního řízení úpadce vstupuje do dalších hmotněprávních či procesních vztahů, v nichž mu mohou vznikat také další závazky. Vznikla–li úpadci ve sporu, v němž sám vystupoval jako účastník řízení, povinnost k náhradě nákladů řízení, nezatěžuje takový závazek (bez dalšího) konkursní podstatu. Opačný závěr by ve svém důsledku (dovedeno ad absurdum) znamenal, že úpadce vedením zbytečných řízení či podáváním zjevně bezúspěšných opravných prostředků v řízeních, v nichž je účastníkem, mohl bezdůvodně „škodit“ konkursní podstatě. Je-li závazek k náhradě nákladů řízení v takových řízeních osobním závazkem úpadce, pak i případná pohledávka na náhradu škody, způsobené úpadci v souvislosti se vznikem tohoto závazku, by byla „jen„ osobní pohledávkou úpadce. K jejímu vymáhání není aktivně věcně legitimován správce konkursní podstaty, nýbrž sám úpadce.
To, že správce konkursní podstaty zaplatil z prostředků konkursní podstaty procesně úspěšnému účastníkovi (v označených sporech) přiznanou náhradu nákladů řízení, není pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku významné. Správce konkursní podstaty tím (lhostejno zda z vlastního rozhodnutí, nebo na základě pokynu konkursního soudu vydaného při výkonu své dohlédací činnosti) poskytl plnění na osobní závazek úpadce. Tato okolnost však nic nemění na závěru, že k vymáhání náhrady škody, jež měla úpadci v souvislosti se vznikem jeho osobního závazku vzniknout, není legitimován správce konkursní podstaty (jinak řečeno, jen kvůli tomu na správce konkursní podstaty nepřechází aktivní legitimace k vymáhání pohledávky úpadce).
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 29 Cdo 3736/2021, ze dne 30. 5. 2024)