Opakovaná vylučovací žaloba a překážka věci rozsouzené
Podá-li žalobce (vylučovatel) vylučovací žalobu poté, co insolvenční soud pravomocně zamítl jeho dřívější vylučovací žalobu týkající se téhož majetku [přičemž nešlo o zamítnutí žaloby pro předčasnost („pro tentokrát„)], je insolvenční soud povinen nejprve zkoumat, zda jsou dány podmínky řízení (§ 7 insolvenčního zákona, § 103 o. s. ř.), tedy především to, zda projednání nové vylučovací žaloby nebrání překážka věci rozsouzené (res iudicata), tedy neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, který má za následek zastavení řízení o vylučovací žalobě (§ 7, § 164, § 160 odst. 5 insolvenčního zákona, § 104 odst. 1, § 159a o. s. ř.). Zkoumání těch podmínek řízení, jejichž nedostatek vede k zastavení řízení o vylučovací žalobě (§ 160 odst. 5 insolvenčního zákona), má zásadně přednost před zkoumáním, zda je důvod odmítnout vylučovací žalobu jako opožděnou (§ 160 odst. 4 insolvenčního zákona).
Jestliže projednání vylučovací žaloby podané stejným vylučovatelem ohledně téhož majetku poté, co insolvenční soud zamítl jeho předchozí vylučovací žalobu, nebrání překážka věci rozsouzené, je výjimkou, na kterou se nevztahují účinky uvedené v § 225 odst. 3 větě druhé insolvenčního zákona, pouze situace, kdy po zamítnutí vylučovací žaloby ve vztahu k téže osobě nastalo nebo vzniklo nové právo, které nově vylučuje soupis, nebo jestliže po takovém rozhodnutí insolvenčního soudu nastal nově jiný důvod, pro který označený majetek neměl být zahrnut do soupisu. Skutečnosti, které nastaly nebo vznikly dříve (a obecně vzato mohly být uplatněny v řízení o předchozí vylučovací žalobě), důvodem pro uplatnění takové výjimky nejsou. Skutečnosti, které za podmínek § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. mohly být důvodem pro podání žaloby na obnovu původního excindačního řízení, nejsou důvodem pro uplatnění výjimky z pravidla formulovaného v § 225 odst. 3 větě druhé insolvenčního zákona ani tehdy, brání-li podání žaloby na obnovu řízení uplynutí objektivní lhůty k jejímu podání (§ 233 o. s. ř.).
(podle usnesení Nejvyššího soudu senátní značky 29 ICdo 13/2025, ze dne 27. 2. 2026)