Zjišťování hodnoty chráněného obydlí při oddlužení

 

I. Nařízení vlády č. 189/2019 Sb., které je prováděcím právním předpisem, podle něhož se určuje hodnota obydlí dlužníka, vymezuje jako obydlí dlužníka (jež v insolvenčním řízení není povinen vydat ke zpeněžení při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty) každou věc užívanou k zajištění bytových potřeb dlužníka a jeho rodiny, zejména dům, jednotku nebo družstevní podíl v bytovém družstvu, nebo část věci užívané k témuž účelu, jestliže je bytem. Za součást obydlí se považuje také pozemek nezbytný k řádnému užívání obydlí a tvořící s ním funkční celek; takovým pozemkem může být zejména pozemek, na němž se obydlí nachází, pozemek zajišťující přístup k obydlí a související společně užívaný pozemek, zpravidla pod společným oplocením.

Výčet možností, kdy pozemek tvoří s obydlím funkční celek, je v nařízení vlády č. 189/2019 Sb. příkladmý; není tedy vyloučeno, aby tímto pozemkem byla cesta, zahrada nebo dvůr. Existenci funkčního celku je nutno posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu.

V projednávané věci se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož zahrada tvoří s domem a stavebním pozemkem funkční celek. To, že zahrada není (pojmově ani fakticky) určena k bydlení, není z hlediska zjišťování hodnoty chráněného obydlí podstatné. Pro závěr o naplnění znaků funkčního celku je rozhodné, že zahrada přiléhá ke stavebnímu pozemku (obklopuje jej) a je užívána společně s obydlím a stavebním pozemkem jako pozemkem souvisejícím. Řečené platí v dané věci tím spíše, že stavební pozemek a zahrada jsou pod společným oplocením.

II. Je mylná představa dovolatele, že insolvenční správkyně nemohla vycházet z posudku znaleckého ústavu, který byl vyhotoven pro účely exekučního řízení. Dikce ustanovení § 43 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona je jasná a nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, že soudní exekutor pověřený provedením exekuce v řízení, v němž je povinným dlužník, vydá insolvenčnímu správci na jeho žádost znalecký posudek vypracovaný k ocenění majetku dlužníka. Povinnost poskytnout insolvenčnímu správci tuto součinnost byla soudním exekutorům stanovena novelou insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 64/2017 Sb. s účinností od 1. července 2017.

To, zda při zjišťování ceny nemovitostí dlužníka využije znalecký posudek vyhotovený pro účely exekučního řízení, záleží pouze na úvaze insolvenčního správce. Pro naplnění smyslu ocenění majetku dlužníka je žádoucí, aby insolvenční správce přihlédl zejména k době (datu), ke které byly nemovitosti v posudku pro exekuční řízení oceněny. V dané věci bylo insolvenční řízení na majetek dlužníka zahájeno 15. června 2020 (k insolvenčnímu návrhu dlužníka samotného), znalecký ústav vypracoval posudek dne 18. června 2020 a prohlídka nemovitostí znalcem se uskutečnila 1. června 2020. I s ohledem na tuto skutečnost insolvenční správkyně nepochybila, když jako podklad pro rozhodování o schválení oddlužení a jeho způsobu předložila insolvenčnímu soudu zprávu pro oddlužení, v níž vyšla ze závěrů znaleckého posudku vypracovaného pro potřeby exekučního řízení.

III. Ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb., jímž se zakazuje provést výkon rozhodnutí prodejem nemovité věci, ve které má povinný místo trvalého pobytu, nedopadá (nevztahuje se) na rozhodnutí insolvenčního soudu podle § 398 odst. 3 a 6 insolvenčního zákona o vydání majetku insolvenčnímu správci ke zpeněžení.

(podle usnesení Nejvyššího soudu senátní značky 29 NSČR 35/2021, ze dne 26. 4. 2023)

 

 

Osvobození od placení zbytku pohledávek zahrnutých do oddlužení

 

Pohledávka věřitele vůči (insolvenčnímu) dlužníku, na kterou se vztahuje rozhodnutí insolvenčního soudu o přiznání osvobození od placení zbytku pohledávek (§ 414 insolvenčního zákona), v neuhrazeném rozsahu nezaniká, ale v soudním či jiném řízení ji nelze věřiteli přiznat (ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim jako pohledávka, u které byla účinně vznesena námitka promlčení).

Domníval-li se žalovaný insolvenční dlužník, že se na pohledávku uplatněnou žalobcem v tomto řízení vztahuje (zcela nebo zčásti) osvobození od placení pohledávek (§ 414 insolvenčního zákona), byl to on, kdo z této skutečnosti pro sebe vyvozoval příznivé důsledky, a koho tížilo v tomto směru břemeno tvrzení a důkazní břemeno; současně bylo úkolem (odvolacího) soudu, aby žalovaného poučil podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že je povinen tvrdit a prokázat, zda a v jakém rozsahu nelze žalobci přiznat uplatněnou pohledávku.

Jakkoli by obecně (případná) absence takového poučení mohla představovat vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k jejíž existenci Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlédne z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), v dané věci tomu tak není. Žalobou uplatněná pohledávka z titulu náhrady škody způsobené žalovaným neoprávněným odběrem elektrické energie je totiž (s ohledem na skutkové okolnosti jejího vzniku) bez jakýchkoli pochybností pohledávkou na náhradu škody způsobené úmyslně; takové pohledávky se však osvobození podle ustanovení § 414 insolvenčního zákona nedotýká (§ 416 odst. 1 insolvenčního zákona v rozhodném znění).

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 29 Cdo 3075/2022, ze dne 30. 3. 2023)