Předčasné poučení o účincích popření nevykonatelné pohledávky

 

Ustanovení § 197 odst. 2 části věty před středníkem insolvenčního zákona [„Věřitele, jehož nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena při přezkumném jednání, poučí insolvenční správce nebo insolvenční soud při přezkumném jednání o dalším postupu; věřitele, který se přezkumného jednání nezúčastnil, o tom insolvenční správce písemně vyrozumí, a to i tehdy, je-li popření uvedeno v upraveném seznamu přihlášených pohledávek.“] předpokládá, že poučení o účincích popření pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky (stejně jako poučení o účincích popření pořadí vykonatelné pohledávky) se věřiteli dostane (má dostat) při přezkumném jednání poté, co osoba nadaná popěrným právem takové popření uplatní. Postup, jímž insolvenční soud poskytne poučení o možných následcích popření všem přítomným věřitelům na počátku přezkumného jednání (před vlastním přezkumem přihlášených pohledávek), není v souladu s insolvenčním zákonem.

Samotná okolnost, že insolvenční soud poskytl věřiteli příslušné poučení předčasně, nicméně neznamená (nemusí znamenat), že jde o poučení, které nevyvolalo požadované procesní následky. Vždy je zapotřebí přihlédnout ke smyslu a účelu konkrétní poučovací povinnosti a ke konkrétním okolnostem dané věci, tedy k tomu, zda poskytnuté poučení – byť beze zbytku nevyhovuje shora vymezeným kritériím – přesto umožní účastníku řízení realizovat potřebná procesní práva nebo povinnosti. Jinak řečeno, to, zda insolvenční soud nebo insolvenční správce splní svou poučovací povinnost dle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona, závisí na posouzení, zda případné nedostatky při plnění poučovací povinnosti nebyly na újmu procesních práv přihlášeného věřitele jako adresáta poučení. Jestliže účastník řízení mohl na základě poskytnutého poučení odpovídajícím způsobem uplatnit svá procesní práva, popřípadě vykonat své procesní povinnosti, není z hlediska zachování práva na spravedlivý proces podstatné, že případně šlo o poučení, které není zcela bez vad.

(podle usnesení Nejvyššího soudu senátní značky 29 NSČR 64/2020, ze dne 2. 12. 2021)

 

 

Stavení běhu prekluzivní lhůty ke stanovení přímé daně

 

Judikatura Nejvyššího správního soudu je ustálená v závěru, podle něhož mezinárodní dožádání podle zákona č. 253/2000 Sb. (do 20. června 2013), zákona č. 164/2013 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní a o změně dalších souvisejících zákonů (od 21. června 2013), nebo daňového řádu (od 1. ledna 2014), v případě přímých daní [§ 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 253/2000 Sb. nebo § 4 zákona č. 164/2013 Sb.] staví prekluzivní lhůtu ke stanovení (přímé) daně i v případě, že tato lhůta započala běžet před účinností daňového řádu, tedy před 1. lednem 2011.

V důvodech rozsudku sp. zn. 5 Afs 197/2019 se Nejvyšší správní soud vyjádřil (i) k závěrům obsaženým v R 3677/2018, podle nichž na běh a délku prekluzivní lhůty započaté před 1. lednem 2014 (tj. před účinností zákonného opatření) nelze aplikovat právní úpravu účinnou po tomto datu [rozuměj ustanovení § 148 odst. 4 písm. e) daňového řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2014], nýbrž ustanovení § 148 daňového řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013. Přitom zdůraznil, že tyto závěry Nejvyšší správní soud přijal při řešení otázky (ne)stavení běhu prekluzivní lhůty ve vztahu k dani z přidané hodnoty (tj. k dani nepřímé); ve vztahu k dani z příjmů právnických osob (tj. k dani přímé) naopak platí (i pro dobu před 1. lednem 2014) speciální právní úprava obsažená v zákonech č. 253/2000 Sb. a č. 164/2013 Sb.

V poměrech projednávané věci, kdy předmětem řízení je určení pravosti pohledávky z titulu daně z příjmů právnických osob, nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit od shora zmíněných závěrů Nejvyššího správního soudu (a naopak se zcela ztotožňuje s důvody, na jejichž základě Nejvyšší správní soud tyto závěry formuloval).

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 29 ICdo 52/2020, ze dne 27. 10. 2021)