Zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ve smyslu § 395 odst. (5) insolvenčního zákona

Procesní úkon, jímž dlužník v posledních 3 měsících před podáním insolvenčního návrhu vzal zpět svůj předchozí insolvenční návrh (na jehož základě insolvenční soud zastavil insolvenční řízení podle § 130 odst. 1 insolvenčního zákona), není zpětvzetím návrhu na povolení oddlužení ve smyslu § 395 odst. 5 insolvenčního zákona; použití ustanovení § 395 odst. 5 insolvenčního zákona [„Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení také tehdy, jestliže v posledních 3 měsících před podáním insolvenčního návrhu vzal dlužník svůj předchozí návrh na povolení oddlužení zpět.“] je v takovém případě vyloučeno. To platí i tehdy, jestliže dlužník spojil s předchozím insolvenčním návrhem i návrh na povolení oddlužení.

(podle usnesení Nejvyššího soudu senátní značky 29 NSČR 79/2020, ze dne 30. 11. 2021)

Zamítnutí návrhu na povolení oddlužení

Nejvyšší soud při zohlednění závěrů plynoucích z R 14/2012, tedy u vědomí, že každý případ bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení, nemá v posuzované věci důvod formulovat žádné univerzální závěry ve vztahu k aplikaci § 395 odst. 1 písm. a), odst. 2 insolvenčního zákona.

V poměrech dané věci však v tom, že dlužník podával vadné insolvenční návrhy (spojené s návrhem na povolení oddlužení) opakovaně (první až čtvrtý insolvenční návrh), že další (pátý) insolvenční návrh vzal obratem zpět a že šestý insolvenční návrh nebyl ani řádně podepsán (takže insolvenční soud k němu nepřihlížel), Nejvyšší soud spatřuje přinejmenším nedbalý přístup dlužníka co do způsobu, jakým zahajoval insolvenční řízení. Z usnesení, jimiž soudy odmítly první až čtvrtý insolvenční návrh dlužníka (i z těchto insolvenčních návrhů samotných), se přitom podává, že vady, pro něž byl odmítnut první insolvenční návrh se neliší od vad, jimiž trpěl druhý až čtvrtý insolvenční návrh. Souhrn těchto nedbalostí [jež samy o sobě jsou důvodem zamítnutí (osmého) návrhu na povolení oddlužení dle § 395 odst. 2 insolvenčního zákona] zakládá i „důvodný předpoklad„, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona). Skutečnost, že dlužník tímto způsobem konal (příslušné procesní úkony činil) prostřednictvím svého zvoleného zástupce s procesní plnou mocí (advokáta), není omluvou takové nedbalosti a jen posiluje pochybnosti o záměru sledovaném oněmi podáními.

Jestliže (jako v této věci) v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o návrhu dlužníka na povolení oddlužení, dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§ 395 odst. 2 insolvenčního zákona), nebo lze-li ve stejné době se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že návrhem na povolení oddlužení sleduje dlužník nepoctivý záměr, pak zákonný důsledek takového zjištění (zamítnutí návrhu na povolení oddlužení) nelze odvrátit poukazem na zdravotní stav dlužníka (nedbale, lehkomyslně či nepoctivě se nesmí chovat ani nemocný dlužník) ani poukazem na probíhající pandemii koronaviru SARS-CoV-2 [chování dlužníka není (objektivně vzato) na této skutečnosti závislé]. V tom, že v důsledku zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (pro nedbalost, lehkomyslnost či nepoctivý záměr dlužníka) je tam, kde to dovolují majetkové poměry dlužníka, řešen úpadek dlužníka konkursem (v jehož rámci může dojít též ke zpeněžení dlužníkova obydlí), Nejvyšší soud žádnou nemorálnost neshledává; jde naopak o naplňování účelu insolvenčního zákona.

(podle usnesení Nejvyššího soudu senátní značky 29 NSČR 79/2020, ze dne 30. 11. 2021)