Soudní poplatek za odvolání více insolvenčních navrhovatelů
I. Tam, kde více věřitelů postupně podá insolvenční návrh vůči témuž dlužníku, se každý „další insolvenční návrh“ považuje (v intencích § 107 odst. 1 věty první insolvenčního zákona) za „přistoupení k řízení“ o původním insolvenčním návrhu, takže s ním nelze dále zacházet jako se samostatným insolvenčním návrhem.
Rozhodne-li insolvenční soud o takovém (jediném) insolvenčním návrhu [s vícero insolvenčními navrhovateli (věřiteli)] tak, že na jeho základě zjistí úpadek dlužníka (rozhodne o úpadku dlužníka), nebo tak, že insolvenční návrh zamítne, jsou věřitelé, kteří podali původní insolvenční návrh, i věřitelé, kteří na základě dalších insolvenčních návrhů přistoupili k řízení o původním insolvenčním návrhu, společnými insolvenčními navrhovateli (osobami, které společně podaly jeden insolvenční návrh), takže se vůči nim uplatní ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích [o povinnosti zaplatit (jeden) soudní poplatek za (jeden) insolvenční návrh společně a nerozdílně].
II. Vydá-li insolvenční soud tzv. jiné rozhodnutí o insolvenčním návrhu (rozuměj jiné, než je rozhodnutí o úpadku; srov. § 142 insolvenčního zákona, jakož i § 108 odst. 4 insolvenčního zákona), pak při podání opravného prostředku, jehož prostřednictvím se domáhá změny nebo zrušení takového rozhodnutí (odvolání, dovolání, žaloby pro zmatečnost) jedná každý z věřitelů – insolvenčních navrhovatelů sám za sebe (má postavení samostatného společníka). K „jiným„ rozhodnutím o insolvenčním návrhu patří i rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu (srov. § 142 písm. c/ insolvenčního zákona), přičemž v takovém případě přiznává ustanovení § 145 insolvenčního zákona legitimaci k podání odvolání pouze insolvenčnímu navrhovateli.
V těch případech, v nichž odvolání proti usnesení, jímž insolvenční soud zamítl (jediný) insolvenční návrh, podá (za sebe) více věřitelů – insolvenčních navrhovatelů, tedy povinnost takových odvolatelů uhradit soudní poplatek za řízení před odvolacím soudem jen jednou a to společně (společně a nerozdílně) nemá oporu ve způsobu, jakým upravuje (pro první fázi insolvenčního řízení) postavení věřitelů – insolvenčních navrhovatelů insolvenční zákon. Každý z věřitelů – insolvenčních navrhovatelů, který podává odvolání proti usnesení, jímž insolvenční soud zamítl insolvenční návrh, platí soudní poplatek za odvolací řízení samostatně (sám za sebe); postup podle ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích je v takovém případě vyloučen.
(podle usnesení Nejvyššího soudu senátní značky 29 NSČR 82/2021, ze dne 24. 11. 2022)
Místní příslušnost ve věci náhrady újmy za nepřiměřenou délku řízení
Ačkoliv platí, že při posuzovaní odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení je v případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle § 14 a 15 OdpŠk, nutno do celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného projednání, zůstává i v takovém případě účel úpravy místní příslušnosti na výběr dané stejný, totiž aby ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy rozhodoval soud, kde konkrétní újma vznikla, přičemž těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, a současně, aby tímto krokem bylo usnadněno dokazování v odškodňovacím řízení.
Proto i tehdy, proběhlo-li před odškodňovacím řízením před soudem, za jehož nepřiměřenou délku je náhrada nemajetkové újmy požadována, předběžné projednání nároku, je pro účely posouzení místní příslušnosti na výběr dané místem, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy, místo, kde probíhalo řízení před soudem prvního stupně.
(podle usnesení Nejvyššího soudu spisové značky 30 Cdo 3207/2022, ze dne 19. 1. 2023)
Z odůvodnění:
22. Nejvyšší soud pro případ žaloby na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením před soudem uzavřel, že možnost žalobce vybrat si místně příslušný soud je z povahy věci omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení v prvním stupni. „Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a je proto hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby řízení probíhalo „na místě samém“, tedy aby vzhledem k dostupnosti důkazního materiálu jednal a rozhodoval soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody. Odpovídá totiž účelu ustanovení § 85 odst. 1 písm. b) o. s. ř., aby ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy rozhodoval soud, kde konkrétní újma vznikla a současně, aby tímto krokem bylo usnadněno dokazování v odškodňovacím řízení“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2237/15, a ve kterém dovolací soud řešil otázku, zda možnost volby žalobce lze rozšířit i na obvod, kde se nachází sídlo soudu, který rozhodoval jako soud odvolací). K těmto závěrů se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4816/2017, v němž posuzoval místní příslušnost na výběr danou podle adresy příslušného pracoviště civilního úseku daného soudu.
23. K povaze předběžného projednání nároku u příslušného orgánu již Nejvyšší soud uzavřel, že slouží pouze k formulaci vůle státu ohledně možného odškodnění před zahájením soudního řízení. Sdělení příslušného orgánu poškozenému, že jím uplatněný nárok bude (zcela nebo zčásti) či nebude uspokojen, není správním rozhodnutím, ale svou povahou odpovídá občanskoprávnímu úkonu (resp. právnímu jednání) státu jednajícího příslušným správním orgánem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 258/2015).
24. Ačkoliv tedy platí, že při posuzovaní odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení je v případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle § 14 a 15 OdpŠk, nutno do celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného projednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017), zůstává i v takovém případě účel úpravy místní příslušnosti na výběr dané stejný, totiž aby ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy rozhodoval soud, kde konkrétní újma vznikla, přičemž těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, a současně, aby tímto krokem bylo usnadněno dokazování v odškodňovacím řízení.
25. Proto i tehdy, proběhlo-li před odškodňovacím řízením před soudem, za jehož nepřiměřenou délku je náhrada nemajetkové újmy požadována, předběžné projednání nároku, je pro účely posouzení místní příslušnosti na výběr dané místem, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy, místo, kde probíhalo řízení před soudem prvního stupně.
26. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, jakož i s ohledem na již zmíněnou skutečnost, že argumentace pod bodem III žaloby je uvedena pouze na podporu požadavku žalobce, aby mu byl úrok z prodlení z částky 200 000 Kč přiznán již od 23. 2. 2022, považoval napadené usnesení odvolacího soudu za nesprávné. Protože ve smyslu § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. dosavadní výsledky řízení ukazují, že o předmětné otázce je možné rozhodnout přímo před dovolacím soudem, přistoupil dovolací soud ke změně napadeného usnesení.