Obec jako státní orgán ve smyslu § 12 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.

 

Zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem ve svém § 12 [„(1) Nahradil-li stát podle ustanovení tohoto zákona škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, má právo požadovat úhradu na státním orgánu, který nezákonné rozhodnutí vydal, má-li způsobilost mít práva a povinnosti. … (2) Vydal-li nezákonné rozhodnutí orgán společenské organizace, má stát právo požadovat úhradu na ústředním orgánu této organizace. … (3) Jde-li o nezákonné rozhodnutí několika orgánů, jsou povinny plnit rovným dílem.„] nijak nereagoval na změny ve struktuře státu nastalé v důsledku přijetí nového obecního zřízení a nerozšířil okruh regresně odpovědných osob ze státních orgánů na územně samosprávné celky, mj. tedy i obce. Daná nedůslednost, pokud nemělo jít o záměr zákonodárce, nemůže být překonána výkladem. Nelze totiž přehlížet, že povinnosti mohou být uloženy jen zákonem nebo na základě zákona, což se týká i povinnosti regresní podle zákona č. 58/1969 Sb. Jestliže tento zákon s regresním postihem obce, která je odlišná od státního orgánu, nepočítá, nelze její odpovědnost dovodit za použití analogie.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 30 Cdo 2299/2019, ze dne 28. 4. 2021)

 

 

Simulované uzavření pracovní smlouvy; faktický pracovní poměr

 

Právní jednání, jehož strany pouze předstírají vůli uzavřít pracovní smlouvu zakládající pracovní poměr a jejich projev vůle pro chybějící vážnost projevené vůle nesměřuje k vyvolání právních následků, které jsou s předstíraným projevem vůle spojeny, je zdánlivým (nicotným) právním jednáním.

Zdánlivost (nicotnost) právního jednání nastává přímo ze zákona a soud (popřípadě jiný orgán veřejné moci) k ní při svém rozhodování nebo při postupu v řízení přihlíží i bez návrhu účastníků řízení (z úřední povinnosti); vezme ji tedy v úvahu vždy, jakmile vyjde najevo, aniž by bylo zapotřebí, aby se jí někdo z účastníků dovolal nebo na ni jinak poukazoval.

O platnosti lze uvažovat jen u smlouvy, která vznikla a nadále trvá (existuje), tj. u smlouvy, která není zdánlivá (nicotná). Právní jednání může být neplatné, jen jestliže není zdánlivé (nicotné), neboť na takové právní jednání se hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo.

Za situace, kdy by vůle účastníků nesměřovala k založení pracovního poměru jako základního pracovněprávního vztahu, s jehož založením by byl spojen vznik práv a povinností zaměstnance a zaměstnavatele, není na namístě uvažovat ani o tzv. faktickém pracovním poměru.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spisové značky 21 ICdo 95/2019, ze dne 28. 5. 2021)