Náhrada za ZSU v případě, kdy nedošlo k ustálení zdravotního stavu
I. Nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění je zásadně jednorázovým, celistvým a nedělitelným. Jeho smyslem je jedinou peněžitou částkou odčinit obtíže a útrapy spojené s trvalým zhoršením zdravotního stavu, pro něž je poškozený zcela nebo zčásti vyřazen z možnosti zapojit se do obvyklých životních činností, zejména v oblasti pracovního či studijního uplatnění, rodinných vztahů, obvyklých činností při péči o svou osobu a domácnost, či rekreačních a volnočasových aktivit apod.
K hodnocení trvalých následků může být přistoupeno teprve poté, co se zdravotní stav relativně ustálí; přesné časové období nelze obecně určit, zpravidla jde o jeden rok, ve výjimečných případech lze uvažovat i o době delší nebo kratší. I za účinnosti aktuální právní úpravy tak nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění vzniká právě k okamžiku ustálení zdravotního stavu.
II. V projednávané věci u poškozené k ustálení zdravotního stavu nedošlo, poškozená v průběhu léčby (dalších) poranění zemřela (nedošlo ke zhojení ostatních poškození zdraví, jejichž odškodnění nárokováno není). Názor dědice poškozené, že lze nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění rozdělit na jakési dílčí ztížení společenského uplatnění (představující v tomto konkrétním případě ztrátu dolní končetiny a bodové ohodnocení) a odčinění pouze této jedné dílčí ztráty pro další život poškozené, nemá oporu v platném právu a je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu jakož i se smyslem a účelem náhrady.
Ačkoli tedy nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění dán není, poškozená utrpěla při předmětné nehodě rozsáhlá poranění, jež výrazným způsobem zhoršila kvalitu jejího života. Odškodnění těchto aspektů následků dopravní nehody nemůže obsáhnout jen nárok na náhradu bolestného, takový závěr by se jevil jako nespravedlivý a popírající princip plného odškodnění. Zásah do základního lidského práva na ochranu zdraví spočívající v tzv. devastaci zbytku života člověka vysokého věku, který byl úrazem natrvalo vytržen z navyklého životního prostředí a sklonek života strávil ve zdravotnických zařízeních marným bojem s narůstajícím množstvím různých obtíží, jež vedly i ke znásobení nepříznivých projevů dosavadních nemocí a omezení, je odčinitelný náhradou další nemajetkové újmy podle § 2958 o. z.
Soud přitom má povinnost posoudit, zda v řízení tvrzená a prokázaná nemajetková újma splňuje obecné předpoklady pro náhradu újmy na zdraví a zda byla plně odškodněna, ať již jako náhrada za bolest, ztížení společenského uplatnění nebo další nemajetkovou újmu, přičemž přiřazení plnění k jednotlivým nárokům zakotveným v § 2958 o. z. je věcí právní kvalifikace, která náleží soudu.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 3035/2024, ze dne 17. 9. 2025)
Výkon práva na pobyt rodiče s hospitalizovaným dítětem
I. Výkon práva na pobyt rodiče s hospitalizovaným dítětem zákon váže na splnění určitých omezujících podmínek („pokud to umožňuje vybavení zdravotnického zařízení nebo nebude narušeno poskytování zdravotních služeb anebo takový pobyt není na základě jiného právního předpisu vyloučen„). Je tak konkretizován požadavek posouzení střetu ústavním pořádkem garantovaných práv (práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a práva rodičů na péči o děti a jejich výchovu na jedné straně a práva na ochranu zdraví na straně druhé) se zřetelem na individuální okolnosti konkrétního případu.
V případě tvrzeného zásahu do ústavních práv je třeba posoudit přípustnost daného zásahu z hlediska zásady proporcionality (v širším smyslu), jež zahrnuje tři kritéria. Prvním z nich je posouzení způsobilosti naplnění účelu (nebo také vhodnosti), přičemž je zjišťováno, zda je konkrétní opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku. Dále se pak jedná o posouzení potřebnosti, v němž je zkoumáno, zda byl při výběru prostředků použit ten prostředek, který je k základnímu právu nejšetrnější. A konečně je zkoumána přiměřenost (v užším smyslu), tj. zda újma na základním právu není nepřiměřená ve vazbě na zamýšlený cíl, tzn. že opatření omezující základní lidská práva a svobody nesmějí, jde-li o kolizi základního práva či svobody s veřejným zájmem, svými negativními důsledky převyšovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních. O neoprávněný zásah nejde, jestliže právo na ochranu zdraví dítěte, ostatních novorozenců na JIRP i personálu zajišťujícího péči o ně převážilo nad právem matky na rodinný život představovaný pobytem rodiče ve zdravotnickém zařízení společně s hospitalizovaným nezletilým dítětem.
II. V dané věci zdravotnické zařízení nebylo vybaveno pro pobyt (přespávání) matky na oddělení JIRP, s čímž byla matka předem a srozumitelně seznámena, omezení jejího kontaktu s nezletilým dítětem bylo odůvodněno závažností zdravotního stavu dítěte, prostorovým uspořádáním oddělení JIRP, povahou zde poskytované urgentní péče, požadavky na prostor pro činnost personálu, manipulaci s přístroji, požárními a hygienickými předpisy, psychickým a fyzickým stavem matky a bylo omezeno na nezbytně nutnou dobu. Zásah do osobnostních práv matky byl tedy proporcionální, neboť za daného skutkového stavu nad právem na soukromý a rodinný život a na péči o dítě převážily právo na ochranu zdraví nezletilého dítěte a umožnění řádné zdravotní péče o něj a všechny dětské pacienty hospitalizované ve velmi vážném zdravotním stavu na oddělení JIRP, vyloučení rizika úrazu zdravotnického personálu i samotné matky a zachování požárních a hygienických předpisů, to vše ve svém souhrnu představuje realizaci ústavního práva na ochranu zdraví.
Nelze souhlasit s názorem vyjádřeným v dovolání, že zásah by v daném případě mohl být shledán jako proporcionální pouze tehdy, pokud by bylo prokázáno, že matka skutečně nezůstala vzhůru anebo že svou přítomností narušovala poskytování zdravotních služeb. Takový názor by vedl k absurdnímu důsledku, že napřed musí dojít ke škodlivému následku, a teprve poté lze činit opatření, které takovému následku mají zabránit.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 2087/2024, ze dne 17. 9. 2025)