Právo na přítomnost u jednání
I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. prosince 2022, č. j. 13 To 343/2022-47, protože jím bylo porušeno právo stěžovatele na veřejné projednání jeho věci a projednání v jeho přítomnosti zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Právní věta:
Stěžovatel nedostal prostor, aby mohl reagovat na argumentaci obsaženou ve stížnosti státní zástupkyně a pokusit se tak ovlivnit rozhodnutí krajského soudu. Z odůvodnění napadeného usnesení je přitom zřejmé, že část nosných důvodů zamítavého rozhodnutí krajského soudu vychází z námitek vyjádřených až ve stížnosti a nikoli jen z jejího stručného vyjádření, jak je zaznamenáno v protokolu z veřejného zasedání. Stěžovatel neměl možnost seznámit se s oponentními námitkami státní zástupkyně, jimž krajský soud posléze přisvědčil, vyjádřit se a případně i navrhnout důkazy svědčící v jeho prospěch.
Text 4 stránkového kasačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 27.06. 2023 spisové značky I. ÚS 281/23 je dostupný z níže uvedeného linku:
https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2023/1-281-23_AN.pdf
Z odůvodnění nálezu:
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že podle § 44 zákona o Ústavním soudu není třeba ve věci nařizovat ústní jednání a že ústavní stížnost je důvodná.
10. Ústavní soud opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (§ 88 odst. 1 trestního zákoníku) je nenárokovým institutem. Má motivovat odsouzeného, aby svým chováním a plněním povinností prokázal polepšení již ve výkonu trestu; lze-li předpokládat snazší resocializaci odsouzeného, bylo sledovaného účelu dosaženo a další výkon trestu není potřebný (například usnesení sp. zn. III. ÚS 208/12 ze dne 23. února 2012). Rozhodování ovšem není mechanickým algoritmem, podle něhož by pouhé naplnění definované řady požadavků automaticky vedlo k podmíněnému propuštění, ale dává soudu možnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit; nejde však o právo odsouzeného [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. března 2001 (N 51/21 SbNU 439)].
11. Ústavní soud zkoumal, zda v předcházejícím řízení byly dodrženy principy spravedlivého procesu garantované Listinou; proto se zabýval námitkou stěžovatele, že v jeho věci krajský soud porušil čl. 38 odst. 2 Listiny, vyhověl-li stížnosti státní zástupkyně v neveřejném zasedání.
12. Z vyžádaného spisu bylo zjištěno, že u veřejného zasedání dne 31. října 2022 státní zástupkyně sice uvedla, že podává stížnost (č. l. 34), kterou však sepsala a odůvodnila až dne 18. listopadu 2022, tedy po doručení písemného vyhotovení usnesení okresního soudu (č. l. 39 a násl.). Věc byla krajskému soudu předložena dne 16. prosince 2022 a 20. prosince 2022 bylo vydáno napadené usnesení.
13. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1735/10, na který odkázali oba účastníci řízení, zdůraznil, že i v řízení o návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je třeba dbát na dodržení kontradiktorních rysů procesu, mezi které patří princip „rovnosti zbraní“, možnost se znalostí věci vznášet argumenty ve svůj prospěch a vyvracet argumenty protistrany. S tím souvisí rovněž zásada audiatur et altera pars, která obecným soudům ukládá povinnost umožnit účastníkům řízení účinně uplatnit námitky způsobilé ovlivnit jeho rozhodnutí, z čehož dále plyne povinnost obecného soudu I. ÚS 281/23 4 uplatněné námitky vypořádat. Vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek v kontradiktorním řízení nejlépe zajišťuje ochranu základních práv; možnost dotčených osob prostřednictvím návrhů a námitek účinně participovat na soudním procesu přitom patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů [viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 1106/08 ze dne 10. března 2009 (N 52/52 SbNU 519) a sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. dubna 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
14. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1735/10 dále uvedl, že za porušení čl. 38 odst. 2 Listiny považuje postup, v němž stížnostní soud „své meritorní rozhodnutí o zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění opřel o jiný hmotněprávní důvod, než jaký aplikoval prvoinstanční soud, aniž by přitom stěžovatelovi poskytl prostor pro vyjádření jeho stanoviska. Své rozhodnutí soud učinil v neveřejném zasedání bez přítomnosti navrhovatele, aniž by ho předem seznámil se zamýšlenou právní argumentací a poskytl mu příležitost se k ní vyjádřit, eventuálně navrhnout důkazy svědčící v jeho prospěch“ (odst. 21). Přesto stěžovatel v nyní projednávaném případě nedostal prostor, aby mohl reagovat na argumentaci obsaženou ve stížnosti státní zástupkyně a pokusit se ovlivnit rozhodnutí krajského soudu. Z odůvodnění napadeného usnesení je přitom zřejmé, že část nosných důvodů zamítavého rozhodnutí krajského soudu vychází z námitek vyjádřených státní zástupkyní až ve stížnosti, a nikoli jen z jejího stručného vyjádření, jak je zaznamenáno v protokolu z veřejného zasedání. Stěžovatel neměl možnost seznámit se s oponentními námitkami státní zástupkyně, jimž krajský soud posléze přisvědčil, vyjádřit se a navrhnout důkazy svědčící v jeho prospěch.
15. V souladu s právními závěry relevantní judikatury (nálezy sp. zn. III. ÚS 1735/10, sp. zn. III. ÚS 4851/12 a III. ÚS 599/14) Ústavní soud proto zrušil usnesení krajského soudu z důvodu popsaného procesního pochybení, které má za následek porušení článku 38 odst. 2 Listiny. Současně přihlédl k principu subsidiarity, jímž je řízení o ústavní stížnosti zásadně ovládáno, a již se věcně nezabýval dalšími vznesenými námitkami, k jejichž posouzení bude dán prostor po vrácení věci krajskému soudu, který před novým rozhodnutím musí dát stěžovateli možnost věcně oponovat námitkám státní zástupkyně.