Pracovní úraz horníka a posuzování podstatné změny poměrů poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku

 

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, č. j. 21 Cdo 2357/2022-257, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2022, č. j. 16 Co 282/2021-226, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 9. 2021,  č. j. 25 C 183/2018 194. Rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a rovnost účastníků řízení podle článku 37 odst. 3 Listiny, ve spojení s jeho právem na nedotknutelnost osoby zaručeným článkem 7 odst. 1 Listiny.

 

Stěžovatel byl od roku 1989 na základě pracovní smlouvy zaměstnán u vedlejší účastnice jako horník. V průběhu výkonu práce u tohoto zaměstnavatele utrpěl pracovní úraz, který měl pro stěžovatele rozsáhlé a trvalé následky. Pracovní poměr byl proto rozvázán dohodou ke dni 2. 1. 2000. Dne 2. 3. 2000 uzavřeli stěžovatel a vedlejší účastnice dohodu o poskytování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kterou vedlejší účastnice vyplácela stěžovateli až do června 2013. Dne 30. 8. 2013 oznámila vedlejší účastnice stěžovateli ukončení výplaty renty dopisem, v němž mu sdělila, že podle závěrů znaleckého posudku trpí nejméně od prosince 2005 obecným onemocněním krčního úseku páteře a současně oboustranným syndromem karpálního tunelu. Obě onemocnění by stěžovatele podle znalkyně vyřazovala z práce horníka. Tuto skutečnost považuje vedlejší účastnice za změnu poměrů, v důsledku čehož dle jejího názoru nárok stěžovatele zanikl. Stěžovatel se žalobou podanou u okresního soudu domáhal proti vedlejší účastnici výplaty renty za rozhodné období ve výši 760 737 Kč s příslušenstvím, soud však žalobu zamítl s tím, že vedlejší účastnice unesla důkazní břemeno o podstatné změně poměrů stěžovatele. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro vady.

 

Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud rozhodl o stěžovatelově dovolání ústavně nesouladným způsobem, shledal-li v něm vady, jimiž netrpělo. Přesto považoval Ústavní soud s ohledem na zájem na efektivní ochraně základních práv ústavní stížnost za přípustnou proti všem napadeným rozhodnutím. 

 

Stěžovateli se v důsledku jím nezaviněného pracovního úrazu nezvratně změnil život. Ocitl se ve složité a stresové situaci, přišel o práci i zdraví, a to s celoživotními následky. Domáhal-li se zaměstnavatel zproštění povinnosti platit poškozenému stěžovateli náhradu za ztrátu na výdělku po pracovní neschopnosti, měl sám zaměstnavatel (nikoliv zaměstnanec) prokázat změnu poměrů poškozeného zaměstnance, které byly rozhodující pro určení výše náhrady. Nepostačí přitom prokázat pouze existenci okolnosti, pro niž by zaměstnanec nebyl schopen danou práci konat. V případě stěžovatele obecné soudy toto rozložení důkazního břemene nerespektovaly, čímž porušily jeho základní práva na soudní ochranu a na rovnost účastníků řízení ve spojení s jeho právem na nedotknutelnost osoby.

 

Ústavnímu soudu se požadavek obecných soudů, aby stěžovatel prokazoval existenci syndromu karpálního tunelu (na jehož příznaky si nikdy nestěžoval) v období před téměř dvaceti lety, jevil nejen v rozporu s judikatorně dovozenými pravidly rozložení důkazního břemene a principem ochrany slabší strany, ale také s obecnou ideou spravedlnosti. Za situace, kdy na základě učiněných skutkových zjištění nebyla vyloučena existence oboustranného syndromu karpálního tunelu před jeho diagnostikováním dne 26. 7. 2013, ani jeho příčinná souvislost s pracovním úrazem, bylo jediným možným vyústěním uzavřít, že vedlejší účastnice neunesla důkazní břemeno o podstatné změně poměrů stěžovatele. V dalším řízení tak bude úkolem okresního soudu, aby upravil svůj závěr o unesení důkazního břemene vedlejší účastnicí (zaměstnavatelem). 

 

Text 13 stránkového kasačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 27.06. 2023 spisové značky I. ÚS 463/23 je dostupný z níže uvedeného linku:

 

https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2023/1-463-23_AN.pdf

 

Z odůvodnění nálezu:

 

6.         Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud (dále též „dovolací soud“) ústavní stížností napadeným usnesením odmítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II); dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele neobsahuje údaje, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., a proto nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat. Podstatou dovolací argumentace stěžovatele je jeho nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, zejména znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, a skutkovým závěrem odvolacího soudu. Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemohla založit předestřená otázka, „kdo nese důkazní břemeno ohledně prokázání a vyvracení existence obecného onemocnění, neprováděl-li zaměstnavatel průběžné lékařské prohlídky a výstupní lékařskou prohlídku, ačkoliv byl zaměstnanec vystaven riziku vibrací s přenosem na horní končetiny a současně riziku lokální svalové zátěže končetin„, neboť na uvedené otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

 

18.       Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele mimo jiné (v části proti meritornímu výroku odvolacího soudu) pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval v plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), v němž přijal závěr, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.

 

19.       Jelikož podle Ústavního soudu rozhodl Nejvyšší soud o stěžovatelově dovolání ústavně nesouladným způsobem (k tomu viz část VII. 1), je ústavní stížnost přípustná proti všem napadeným rozhodnutím. Nejvyšší soud sice odmítl dovolání stěžovatele pro nevymezení předpokladů jeho přípustnosti, nicméně se jeho věcnou důvodností částečně zabýval (viz bod 28 dále). Bylo by nadbytečné z tohoto důvodu rušit pouze usnesení Nejvyššího soudu, je-li zřejmé, že by v takovém případě stěžovatelovo dovolání nebylo odmítnuto (v meritorní části) nikoli pro vady, ale pro nepřípustnost. Ústavněprávní přezkum rozhodnutí nižších soudů je proto dán s ohledem na zájem na efektivní ochraně základních práv (srov. citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 64).

 

24.       Ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 Ústavní soud mimo jiné uvedl, že za vadu dovolání nelze považovat, je-li v něm uvedeno, v čem stěžovatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti, avšak Nejvyšší soud má na tuto otázku jiný názor (bod 36 stanoviska); obdobně není vadou dovolání, zastává-li Nejvyšší soud oproti dovolateli názor, že jím předložená právní otázka, ohledně které vymezuje přípustnost dovolání, nebyla ve skutečnosti odvolacím soudem řešena, případně, že na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (tamtéž, bod 45).

 

25.       Stěžovatel v dovolání specifikoval konkrétní dovolací důvod a předložil potřebnou argumentaci, rovněž jasně a srozumitelně vymezil, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny (viz část III./A dovolání), a které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak (včetně označení konkrétních rozhodnutí – viz část III./B dovolání). Stěžovatel předložil Nejvyššímu soudu celkem pět právních otázek, u nichž nelze a priori dospět k závěru, že by všechny představovaly pouhou polemiku se skutkovými zjištěními (srov. např. otázky: „kdo nese důkazní břemeno ohledně prokázaní a vyvrácení existence obecného onemocnění, neprováděl-li zaměstnavatel průběžné lékařské prohlídky a výstupní lékařskou prohlídku zaměstnavatelem, ačkoliv byl zaměstnanec vystaven riziku vibrací s přenosem na horní končetiny a současně riziku lokální svalové zátěže končetin“ či „jaké skutečnosti mohou představovat změnu poměrů poškozeného, v důsledku níž se zaměstnavatel může úspěšné domáhat změny v úpravě své povinnosti platit poškozenému náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti„, a jiné), ačkoli i ta je v dovolání přítomna. Přestože Ústavní soud nehodnotí, zda tyto otázky mohly založit přípustnost dovolání, neboť k tomu je oprávněn pouze Nejvyšší soud (§ 239 o. s. ř.), je z dovolání stěžovatele patrné, že dostál své povinnosti zakotvené v § 241a odst. 2 o. s. ř. a uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti.

 

26.       Shledal-li Nejvyšší soud u jedné ze stěžovatelem formulovaných otázek, že na ní rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, fakticky tím posuzoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání [srov. nález sp. zn. I. ÚS 425/17 ze dne 19. 4. 2017 (N 63/85 SbNU 145) či nález sp. zn. I. ÚS 1461/17 ze dne 14. 11. 2017 (N 212/87 SbNU 447)]. Nejvyšší soud nemůže podobné hodnocení přenášet do fáze posuzování vymezení formálních požadavků k projednání dovolání a za takové situace nemohl v rozsahu této otázky dospět k závěru o jeho vadnosti (viz bod 24 výše).

 

32.       Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že problematika rozložení důkazního břemene, ačkoli není explicitně upravena ani v rovině podústavního práva, nabývá ústavněprávní dimenze v tom smyslu, jak jej vymezují principy nestranného a spravedlivého procesu vyplývající z článku 90 Ústavy a z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. To mimo jiné znamená, že soud nemůže některou z procesních stran zatížit důkazním břemenem bez dalšího a jednostranným způsobem, ale pouze v kontextu všech relevantních okolností případu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 167/96 ze dne 7. 10. 1996 (N 93/6 SbNU 183)]. Problematika rozložení důkazního břemene je řešena soudní praxí a úzce souvisí především s právem na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny [viz nález sp. zn. I. ÚS 173/13 ze dne 20. 8. 2014 (N 156/74 SbNU 333)], jehož cílem (cílem „zásady rovnosti zbraní“) je dosažení „spravedlivé rovnováhy“ mezi stranami sporu [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 37/04 ze dne 26. 4. 2006 (N 92/41 SbNU 173; 419/2006 Sb.), bod 64, a nález sp. zn. Pl. ÚS 49/10 ze dne 28. 1. 2014 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.), body 28 a 29].

 

33.       Důkazní břemeno stíhá obecně účastníka, v jehož zájmu je, aby určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 37/04, bod 65 a tam citovanou literaturu). V občanském soudním řízení tvrdí a prokazuje (z hlediska břemene tvrzení a důkazu) procesní strana, které mají být tvrzení ku prospěchu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 996/17 ze dne 28. 8. 2019 (N 150/95 SbNU 306), bod 23 a tam citovanou literaturu; Lavický, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním, Praha: Leges, 2017, s. 76 až 88 a 144 až 148].

 

34.       Z hlediska rozložení důkazního břemene mezi účastníky civilního řízení sporného platí obecné pravidlo, podle něhož „[r]ozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí ten který účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1722/2012 ze dne 28. 8. 2013, jehož závěry byly citovány v nálezu sp. zn. I. ÚS 1785/21 ze dne 28. 6. 2022, bod 27; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

 

40.       Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, teprve je–li prokázáno, že posuzovaná nemoc není v příčinné souvislosti s pracovním úrazem a že by sama o sobě způsobila pracovní neschopnost k soustavné výdělečné činnosti zaměstnance, lze tuto skutečnost považovat za podstatnou změnu poměrů na jeho straně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 5 Cz 54/78 ze dne 30. 11. 1978, který je mimo jiné citovaný v napadeném rozsudku nalézacího soudu i v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, jakož i v dalších rozhodnutích dovolacího soudu). Zaměstnavatel tudíž musí prokázat změnu poměrů zaměstnance, i její podstatný charakter; nárok na rentu pak zaniká od okamžiku změny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2015/2016 ze dne 2. 12. 2016). V poměrech posuzované věci bylo rozložení důkazního břemene fakticky obráceno. Nalézací soud založil své rozhodnutí na tom, že stěžovatel neprokázal, že již při skončení pracovního poměru a na počátku poskytování renty trpěl syndromem karpálního tunelu, který byl diagnostikován až v roce 2013, a proto nemůže jít o nemoc z povolání či ohrožení touto nemocí (bod 18 rozsudku nalézacího soudu). Uvedený závěr přitom podle Ústavního soudu deformuje konstrukci důkazního břemene (jak je všeobecně chápána a interpretována, a to s přihlédnutím ke specifikům pracovněprávního sporu) a nereflektuje učiněná skutková zjištění, dokonce je s nimi v rozporu.