ÚS: Zákaz retroaktivity; technické normy v trestním řízení

I. Zákaz retroaktivity v neprospěch pachatele, jakož i příkaz retroaktivity v jeho prospěch podle čl. 40 odst. 6 Listiny, se na technickou normu vztahuje pouze tehdy, jestliže na ni mimotrestní právní předpis odkazuje tzv. výlučným odkazem, v jehož důsledku se taková norma stává součástí právního předpisu a nabývá obecné normativní závaznosti.

II. Pokud však takový odkaz v mimotrestním předpise neexistuje, pak se na ni čl. 40 odst. 6 Listiny vůbec nevztahuje. V takovém případě představuje technická norma pouze skutkovou okolnost a závěr o vině pachatele v důsledku jejího porušení lze učinit pouze tehdy, jestliže pachatel právně platným způsobem přejal povinnost se jí řídit. Pokud tato podmínka není splněna, lze k ní toliko přihlížet při subsumpci skutkového stavu pod právní normu stanovující obecně vymezenou povinnost k opatrnosti či obezřetnosti, ať už je obsažena v trestním, či mimotrestním zákoně jako k jednomu z relevantních, ale nevýlučných hledisek, a to jen má-li taková technická norma k danému trestnému činu vztah, zejména je-li běžně dodržována osobami v obdobném postavení, jaké měl pachatel, při plnění povinností, jejíž porušení se pachateli klade za vinu.

III. Represivní funkci trestního práva nelze přeceňovat či favorizovat oproti ostatním jeho funkcím. Nelze ale ani opomíjet, že právě represe, tedy restrikce či imperativ negativně a ve srovnání s jinými právními odvětvími typově nejintenzivněji se projevující ve sféře pachatele, představuje specifický základní prvek metody trestněprávní regulace. Z ústavního hlediska je proto přípustné, aby od trestní represe nebylo upuštěno za situace, kdy jedinou nenaplněnou funkcí vyvození odpovědnosti je represivní funkce v užším slova smyslu (tj. vlastního postihnutí ve smyslu negativního působení na pachatele), jestliže je následně při volbě a ukládání právního následku trestného činu dostatečně zohledněno naplnění všech ostatních funkcí.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky II.ÚS 103/23, ze dne 21. 3. 2023)

ÚS: Rozhodování soudu o dalším trvání vazby

Procesní pochybení soudu prvního stupně, které spočívá v tom, že neinformoval obviněného o návrhu státního zástupce na prodloužení vazby, nezaslal mu jej a neposkytl mu lhůtu k vyslovení požadavku na konání vazebního zasedání, nemůže zhojit stížnostní soud, uplynula-li od posledního osobního slyšení obviněného doba delší než šest týdnů (a nejsou dány zákonné podmínky pro konání neveřejného zasedání) jinak, než propuštěním obviněného z vazby; neučiní-li tak, poruší základní právo obviněného podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky IV.ÚS 222/23, ze dne 3. 4. 2023)