ÚS: Absence zákonné úpravy sociálního bydlení v ČR

 

I. Ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (ve spojení s § 7 odst. 1 zákona o obcích), nepředstavuje zákonnou realizaci sociálního práva v čl. 30 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 41 odst. 1 Listiny.

II. Listina právo bydlet výslovně nezahrnuje, je však možné jej dovodit jako spadající pod čl. 30 odst. 2 Listiny, dle kterého každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Právo bydlet či právo na přiměřené (sociální) bydlení však nemůže být před soudy uplatněno přímo, což je dáno tím, že jsou sociální práva justiciabilní v mezích čl. 41 odst. 1 Listiny, a je tedy možné se jich domáhat pouze v mezích zákonů.

III. Zakotvení práva na přiměřenou životní úroveň v mezinárodních smlouvách o lidských právech, zejména čl. 11 Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, vytváří pouze rámec pro výklad vnitrostátního práva – pakliže by příslušná zákonná úprava existovala – nelze však pominout, že se Česká republika jako smluvní stát Paktu zavázala podniknout odpovídající kroky, aby zajistila uskutečnění práva každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň včetně přiměřeného bydlení.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky II.ÚS 2533/20, ze dne 25. 4. 2023)

 

 

ÚS: Poskytování neanonymizovaných informací o porodnicích

 

Ve světle závěrů nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/21 není důvodu, pro který by v případě, kdy Ústav zdravotnických informací a statistiky („ÚZIS„) aplikuje konkrétní zákonný důvod pro neposkytnutí informace (§ 73 odst. 7 či 8 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách), neměl současně zvažovat, zda dotčená zákonná ochrana poskytnutá těmto údajům je v konkrétním případě skutečně proporcionální z hlediska nezbytného omezení práva na přístup k informacím. Nelze aplikovat předmětné ustanovení, není–li neposkytnutí informací navíc odůvodněno ochranou jiných konkurujících práv či hodnot. Zákonné výluky pro neposkytnutí informací v celé jejich šíři by měl ÚZIS aplikovat pouze v nezbytných případech, kdy na základě poměřování shledal pro neposkytnutí informací důvod v demokratické společnosti nezbytný k ochraně jiných konkurujících práv či hodnot (například veřejný zájem, veřejná bezpečnost, práva a svobody jiných apod.). ÚZIS je i obecně správním orgánem, který je povinen podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím („informační zákon“) poskytnout informace, nebrání-li tomu ochrana zájmů jiných dotčených subjektů.

Nelze souhlasit s argumentací správních soudů, že názvy jednotlivých porodnic ve spojení s informacemi o zde provedených porodech, učiněných lékařských zákrocích a poraněních představují důvěrné informace, které není možné poskytovat k jiným než statistickým účelům bez písemného souhlasu subjektu údajů. Porušení zákonné povinnosti poskytovatelů zdravotních služeb předávat informace (úplné a pravdivé) je přestupkem. Orgány veřejné moci jsou povinny dodržování této povinnosti kontrolovat a vymáhat její plnění. Jako nástroj k tomu však nemůže sloužit omezování práva na informace. Za důvod odepření poskytnutí informace nelze považovat ani možné zneužití informací či jejich dezinterpretace. Až na výjimečné případy povinnému subjektu nepřísluší zkoumat, jakým způsobem a k čemu žadatel informace použije.

Poskytovatel informací je v každém konkrétním případě povinen zkoumat, zda je dána zákonná výluka pro poskytnutí informací, a je-li tomu tak, tak poměřovat, zda je namístě ji aplikovat s ohledem na dotčené zájmy fyzických nebo právnických osob. Takto však ÚZIS nepostupoval, když odmítl poskytnout názvy všech porodnic bez jakéhokoli odůvodnění pouze s odkazem na § 73 odst. 8 zákona o zdravotních službách. Takový postup se naprosto míjí s důvodem žádosti o poskytnutí informací, z níž je zřejmé, že nebyla podána pro statistické či vědecké účely.

Jelikož obavu z možného zneužití informací či jejich desinterpretace nelze považovat za důvod rovnocenný ústavně zakotvenému právu na informace, natož aby mohl toto právo převážit, nepostupovaly správní soudy správně, když právě tyto hodnoty vzájemně poměřovaly testem proporcionality, který je zde nadbytečný, neboť již z podstaty věci vyplývá převaha práva na informace, a správními soudy naopak dovozená převaha oněch zdánlivě konkurujících zájmů nad právem na informace je pouze výsledkem nesprávného posouzení.

Žadatel o informace v režimu informačního zákona nemá povinnost předložit souhlas zdravotnického zařízení. Je to právě povinný subjekt (toto zařízení), který má dotčené osoby kontaktovat, informovat je o podané žádosti a upozornit, že mají právo se k žádosti i k osobě žadatele vyjádřit a požádat je o souhlas s poskytnutím informací, a je-li to již známo, informovat, jakým způsobem má povinný subjekt v úmyslu žádost vyřídit. Případné neinformování dotčených osob povinnými subjekty nemůže být žadatelům ani na újmu, ani tato povinnost nemůže být přenášena přímo na žadatele.

Zveřejňování informací o zákrocích prováděných v jednotlivých porodnicích je v uvedeném rozsahu nepochybně ve veřejném zájmu, neboť informovanost a transparentnost může přispět ke zlepšení zdravotnictví jako celku.

Současně platí, že je-li již podána žádost o informaci v režimu informačního zákona, je ji povinný subjekt, spadají-li požadované informace do jeho působnosti, povinen vyřídit sám, a to postupem, který informační zákon předpokládá, není možné poskytnutí informací, pokud jimi povinný subjekt disponuje, odmítnout s odůvodněním, že existují i jiné způsoby, jak se jich může žadatel domoci.

 

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 836/21, ze dne 11. 4. 2023)