ÚS: Restituce majetku nadace knížete von Liechtenstein

 

Otázkou konfiskací majetku po druhé světové válce, restitucemi a odčiněním křivd se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3285/19 ze dne 9. 3. 2021, nález sp. zn. III. ÚS 2171/17 ze dne 12. 1. 2021 nález sp. zn. IV. ÚS 2056/18 ze dne 23. 6. 2020, usnesení sp. zn. III. ÚS 2130/17 ze dne 20. 2. 2020, usnesení sp. zn. IV. ÚS 248/18 ze dne 30. 4. 2019, usnesení sp. zn. III. ÚS 1160/18 ze dne 2. 4. 2019, usnesení sp. zn. II. ÚS 2381/17 ze dne 30. 8. 2018, usnesení sp. zn. I. ÚS 673/16 ze dne 24. 7. 2018, usnesení sp. zn. III. ÚS 2263/15 ze dne 13. 10. 2015, usnesení sp. zn. Pl. ÚS 4/08 ze dne 1. 8. 2008, či přímo opakovaně odkazované stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Svou rozhodovací praxí stanovil pravidla pro postup orgánů veřejné moci, včetně poměrů a stavů spadajících do působnosti dekretu prezidenta republiky. Na závěrech učiněných dříve nemá Ústavní soud v kontextu posuzovaného případu důvod cokoli měnit. Není také důvod domnívat se, jak činí stěžovatelé, že závěry vyslovené ve shora citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 nejsou aplikovatelná na posuzovaný případ. V řízení před Ústavním soudem je řešena otázka zásahu do ústavně chráněných základních práv a svobod stěžovatelů, nikoli otázky interpretace a aplikace podústavního práva.

Jak Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/94 ze dne 8. 3. 1995 (N 14/3 SbNU 73; 55/1995 Sb.), je nutné dekrety prezidenta republiky považovat za platné právo, avšak jeho současná aplikace je vyloučena. Snaha stěžovatelů znovu přezkoumat dekrety a jejich aplikaci k datu jejich účinnosti je v rozporu jak s tímto nálezem, tak s nutností přezkoumávat napadené akty tak, aby se nedopustil retroaktivního zásahu [viz např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 5/98 ze dne 22. 4. 1999 (U 32/14 SbNU 309)]. Stěžovatelé také pomíjejí, že podle čl. 6 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listina základních práv a svobod„), pozbyla účinnosti ustanovení, která s touto Listinou základních práv a svobod nebyla v souladu. Obecné soudy proto vycházely za závěrů, ke kterým československá justice dospěla v letech bezprostředně následujících po aplikaci dekretu prezidenta republiky, což je stěžovatelům známo např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 22 Cdo 4705/2016. Tehdejší správní soudnictví potvrdilo správnost aplikace dekretu prezidenta republiky na právního předchůdce stěžovatelů a cesta zpochybňující tyto závěry, kterou si stěžovatelé zvolili, je nesprávná jak z právního, tak faktického hlediska. Proto také nemohou platit argumenty stěžovatelů stran jejich národnosti, která s předmětem ústavní stížnosti nijak nesouvisí, ani domnělými chybějícími předpoklady.

Ústavní soud respektuje pravomoc zákonodárce stanovit hranici pro uplatnění restitučního zákonodárství. Přestože i v těchto případech lze namítat větší či menší nespravedlnost, není Ústavní soud tím orgánem, který aktivně vytvářel legislativu a posouval časové hranice dle své úvahy. Tím by došlo k vykročení z jeho pravomocí a rozkolísání dělby moci v právním státě. Jak plyne z usnesení sp. zn. Pl. ÚS 43/96 ze dne 13. 5. 1997, je v pravomoci zákonodárce stanovit, které křivdy odčiní. Přestože toto rozhodnutí může být napadáno, nemá případná soudní revize takového stanovení možnost do něj zasáhnout, je-li založeno na objektivních kritériích respektujících základní práva a svobody a principy demokratického právního státu.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky II.ÚS 657/22, ze dne 6. 4. 2023)

 

 

ÚS: Ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 tr. zákoníku

 

I. Každé trestní stíhání představuje prima facie střet mezi právem na osobní svobodu a veřejným zájmem reprezentovaným státní mocí označit škodlivá jednání pro společnost jako celek a pravomocí trestat pachatele takových jednání, a proto musí probíhat podle zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), kam se řadí i princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K tomu je vhodné uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází právě z principu presumpce neviny, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nálezy ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. IV. ÚS 260/05 (N 86/45 SbNU 259), ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)].

II. Spolupůsobilo-li při vzniku určitého následku trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku více různých příčin (např. jednání obžalovaného a jiné osoby), lze učinit závěr, zda pachatel svým jednáním naplnil či nenaplnil zákonný znak spočívající v porušení důležité povinnosti uložené pachateli zákonem nebo vyplývající z jiných skutečností, až po pečlivém vyhodnocení všech konkrétních okolností skutku a významu a důležitosti každé příčiny pro vzniklý následek v souladu s principem gradace příčinné souvislosti. Závěr o důvodnosti aplikace zákonného znaku spočívajícího v tom, že pachatel příslušný trestný čin spáchal též proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, je namístě učinit jen tehdy, bylo-li toto porušení v rozhodující míře kauzální pro vznik následku. Naopak v případech, kdy se na jeho vzniku významným způsobem spolupodílelo jednání jiné osoby, důvod k jeho užití nenastává.

III. Podmínky trestnosti činu je třeba interpretovat ve světle zásad trestního práva, mezi které patří i zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio. Podle tohoto principu je trestní právo právem, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, nepřichází-li užití jiných prostředků právního řádu v úvahu, neboť již byly vyčerpány nebo jsou zjevně neúčinné či nevhodné. Užití trestněprávního postupu, aniž by dostatečně účinné prostředky jiných právních odvětví (zejména prostředky soukromoprávní – a při jejich nedostatečnosti sankce správní) byly, jsou-li dostupné, případně použity, by byl v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tedy jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Neaplikují-li obecné soudy zásadu subsidiarity trestní represe, ačkoliv skutkové okolnosti svědčí o tom, že k tomu byly splněny podmínky, je porušen ústavní princip nullum crimen, nulla poena sine lege zakotvený v čl. 39 Listiny základních práv a svobod [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 1098/10 (N 155/58 SbNU 321)].

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky I.ÚS 323/23, ze dne 18. 4. 2023)

 

 

ÚS: Odůvodnění rozhodnutí v případě koluzní vazby

 

Poukaz na charakter stíhané trestné činnosti, tedy na její dlouhodobost, promyšlenost či organizovanost, nemůže sám o sobě legitimně odůvodňovat existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. b) trestního řádu. Ani při stíhání organizované trestné činnosti nelze akceptovat, aby byl důvod koluzní vazby dovozován automaticky, tedy bez poukazu na konkrétní okolnosti daného případu či chování obviněného, z nichž by vyplývala důvodná obava z ovlivňování dosud nevyslechnutých svědků či spoluobviněných nebo z jiného způsobu maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky I.ÚS 21/23, ze dne 18. 4. 2023)

 

 

ÚS: Požadavky na odůvodnění příkazu k zatčení

 

Nejsou-li v příkazu k zatčení uvedeny konkrétní skutečnosti odůvodňující jeho vydání, jde o nepřezkoumatelné rozhodnutí vydané v rozporu s § 69 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Takovýmto rozhodnutím je porušen čl. 8 odst. 1, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod. O zbavení svobody by totiž bylo rozhodnuto jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky IV.ÚS 3290/22, ze dne 26. 4. 2023)