ÚS: Tzv. sekulární výhrada svědomí vůči povinnosti očkování

 

K uplatnění tzv. sekulární výhrady svědomí vůči povinnosti očkování nestačí samotný poukaz na subjektivní přesvědčení zákonného zástupce dítěte, které z tohoto důvodu nemá být přijato do mateřské školy, nýbrž prokázání, že taková výhrada je založena na objektivně prokazatelných důvodech. Posouzení těchto důvodů je úkolem orgánů veřejné moci, které vycházejí z požadavků a) prokázání ústavní relevance tvrzení obsažených ve výhradě svědomí v porovnání s tím, jaký následek nepodrobení se očkovací povinnosti bude mít; b) naléhavosti důvodů, jež na podporu své výhrady nositel základní svobody nebo jeho zákonný zástupce v konkrétním případě uvádí; c) trvalosti, konzistentnosti a přesvědčivosti tvrzení a d) zvážení společenských dopadů, jež může v konkrétním případě uznaná tzv. sekulární výhrada svědomí mít vzhledem k dosažené míře tzv. proočkovanosti obyvatelstva (sociální solidarita) proti přenosným nemocem a aktuální epidemiologické situaci.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky IV.ÚS 2530/20, ze dne 27. 4. 2021)

 

 

ÚS: K odepření procesních práv zúčastněné osobě

 

Podle § 42 odst. 1 tr. ř. je zúčastněnou osobou ten, jehož věc nebo část majetku byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána. Této osobě musí být poskytnuta možnost, aby se k věci vyjádřila, může být přítomna při hlavním líčení a veřejném zasedání, činit při nich návrhy, nahlížet do spisů a podávat v případech trestním řádem stanovených opravné prostředky. Postup, který stěžovatelce jako vlastníkovi zabraných věcí odepřel uplatňování jejích procesních práv, je proto rozporný s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. s čl. 36 odst. 1 Listiny a s čl. 13 Úmluvy a s čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 1149/20, ze dne 20. 4. 2021)

 

 

ÚS: Odměna advokáta podle § 9 odst. 5 advokátního tarifu

 

Normotvůrcem rozdílně stanovená odměna pro advokáty jako opatrovníky ustanovené soudem (§9 odst. 5 advokátního tarifu) je v rozporu se zásadou rovnosti ve spojení s právem získávat prostředky pro životní potřeby prací i právem podnikat vztaženo zejména k ustanoveným zástupcům podle § 30 občanského soudního řádu.

Ve věci stěžovatele je nesporné, že oba soudy, tedy soud prvního stupně i soud odvolací, o odměně stěžovatele jako opatrovníka rozhodovaly za situace, kdy již byly vyhlášeny a ve Sbírce zákonů publikovány nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/19, Pl. ÚS 22/19, Pl. ÚS 23/19 a Pl. ÚS 26/19. Závěry Ústavního soudu v nich obsažené, že „ačkoliv nemohl podrobit přezkumu celé ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu, je zřejmé, že jeho výtky přesahují jím nyní zrušenou část hypotézy tohoto ustanovení a důvody neústavnosti uvedené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/19 mohou dopadat i na ostatní části hypotézy § 9 odst. 5 advokátního tarifu. Shledají-li proto obecné soudy v jiných, jimi vedených řízeních, že důvody neústavnosti dopadají i na jinou část § 9 odst. 5 advokátního tarifu, nebudou ji v konkrétním případě aplikovat, neboť jsou vázány jen zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu„, měly být pro obecné soudy vodítkem, jak postupovat ústavně konformně v případech, kdy je určována odměna za činnost opatrovníka i podle dosud nezrušených a tedy platných částí § 9 odst. 5 advokátního tarifu. Pokud tak neučinily, porušily tím i stěžovatelovo právo na soudní ochranu.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky II.ÚS 3210/20, ze dne 8. 4. 2021)