ÚS: Změna nákladů civilního řízení v neprospěch odvolatele

 

Změní–li odvolací soud výrok soudu prvního stupně o nákladech občanského soudního řízení v neprospěch odvolatele, neporuší tím jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

(podle stanoviska Ústavního soudu ČR spisové značky Pl.ÚS-st. 60/24, ze dne 5. 3. 2025)

 

 

ÚS: Zachování restitučního nároku při žádosti o finanční náhradu

 

I. Z hlediska práva na ochranu a uspokojení restitučního nároku nelze činit rozdíl mezi oprávněnými osobami, které žádají o naturální náhradu podle § 11a odst. 1 zákona o půdě, a oprávněnými osobami, které žádají o finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě. Jejich postavení je rovné. Žádostí o finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě a jejím poskytnutím v neúplné (částečné) výši restituční nárok nezaniká, nebyl-li zjištěn jednoznačný projev vůle oprávněné osoby se zbytku restitučního nároku vzdát. V případě zjištění takové vůle je třeba vzhledem k okolnostem věci posoudit, zda ji lze přiznat příslušné právní účinky.

Bylo-li stěžovateli (stěžovatelce) upřeno právo na uspokojení jeho restitučního nároku jen na základě toho, že mu byla v minulosti na tento nárok poskytnuta peněžitá náhrada v nesprávné nižší výši, čímž byl bezdůvodně znevýhodněn oproti restituentům, jimž byla poskytnuta naturální náhrada, bylo porušeno jeho právo na rovnost podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu legitimního očekávání podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Ústavní soud se již mnohokrát ve své judikatuře vyjádřil k principu právního státu, z nějž vyplývá i závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby, tj. i pro samotný Ústavní soud [srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 11/02 (N 87/30 SbNU 309, č. 198/2003 Sb.)]. Není přitom závazný jen výrok nálezu, ale i odůvodnění, resp. ty jeho části, jež obsahují „nosné“ důvody. Právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu – má-li obecnou povahu – je závazný při řešení typově shodných případů.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky II.ÚS 1186/24, ze dne 5. 3. 2025)

 

 

ÚS: Odvolání nezletilého proti nařízení ústavní výchovy

 

Ustanovení § 469 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních je ústavně konformně potřeba vykládat tak, že kolizním opatrovníkem nelze jmenovat příslušný orgán sociálně–právní ochrany dětí ani v těch případech, kdy tento orgán sice nepodal výslovně návrh na zahájení řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, ale fakticky řízení inicioval přípisem (bez ohledu na to, zda je nazván podnět, či jakkoliv jinak), který obsahově splňuje náležitosti návrhu a zjevně směřuje k zahájení takového řízení.

Odvolání nezletilého nelze bez dalšího považovat za podané neoprávněnou osobou, aniž by bylo zvažováno, zda je vůbec projednání odvolání v jeho nejlepším zájmu. To platí obzvlášť v případě odvolání proti rozhodnutí o nařízení ústavní výchovy, kterým může být významně zasaženo do práva na rodinný život a do jisté míry i do práva na osobní svobodu. Pokud obecný soud bez dalšího odmítne odvolání odvolatele – obzvlášť je-li mladistvým či ve věku blízkému mladistvému – proti rozhodnutí, kterým mu byla nařízena ústavní výchova, poruší tím jeho právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky I.ÚS 2891/24, ze dne 12. 3. 2025)