NSS: Hledisko průměrného spotřebitele

 

I. Pokud Česká obchodní inspekce ukládá prodávajícímu zákaz uvedení na trh, distribuce včetně nákupu, dodávky, prodeje nebo použití výrobků do zjednání nápravy podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, proto, že prodávající používá vůči spotřebitelům nekalou obchodní praktiku podle § 4 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, musí i v tomto případě při hodnocení obchodní praktiky jako nekalé vycházet z hlediska průměrného spotřebitele.

II. Pokud chce Česká obchodní inspekce označit jednání prodávajícího za nekalou obchodní praktiku v podobě tzv. klamavého konání podle § 5 odst. 2 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, tedy obchodní praktiku, která obsahuje jinak pravdivou informaci (či pravdivé informace) o výrobku či službě, musí přehledně vysvětlit, které další prvky dané obchodní praktiky nad pravdivou informací převažují, případně proč je obchodní praktika jako celek nekalá.

III. Hodnocení, jak potenciální nekalá obchodní praktika podle § 4 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, působí na průměrného spotřebitele, nemůže Česká obchodní inspekce nahradit spotřebitelskými podněty či stížnostmi spotřebitelů na jednání prodávajícího, i když se týkají této obchodní praktiky.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2023, číslo jednací 10 As 313/2022-54)

 

 

KS: Přezkum postupu při výběru justičních kandidátů

 

Postup při výběru justičních kandidátů (§ 112 až § 115 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů) není výkonem veřejné správy. Při realizaci výběrového řízení vystupuje stát jako budoucí zaměstnavatel, který stanoveným postupem vybírá své budoucí zaměstnance – justiční kandidáty. K přezkumu vyřazení kandidáta z výběrového řízení na pozici justičního kandidáta není dána pravomoc soudů ve správním soudnictví (§ 4 ve spojení s § 2 s. ř. s.).

(podle usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2022, číslo jednací 55 A 26/2022-9)¹⁾

 

¹⁾  Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalobce proti tomuto usnesení svým rozsudkem ze dne 14. 7. 2023, číslo jednací 7 As 106/2022-20.

 

 

NSS: Důvody rozpuštění shromáždění

 

I. Rozpuštění shromáždění podle § 12 odst. 5 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění účinném od 1. 11. 2016, má povahu faktického úkonu správního orgánu, proti kterému se lze bránit zásahovou žalobou podle § 13 téhož zákona ve spojení s § 82 s. ř. s.

II. Zástupce úřadu je povinen podle § 12 odst. 5 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění účinném od 1. 11. 2016, sdělit důvod rozpuštění shromáždění rovněž svolavateli ve výzvě k ukončení shromáždění. Důvod musí být svolavateli a případně následně účastníkům shromáždění sdělen zřetelně a srozumitelně tak, aby se s ním mohli seznámit a aby alespoň rámcově věděli, proč bylo shromáždění rozpuštěno. Sdělený důvod musí odpovídat některému ze zákonných důvodů, pro které lze shromáždění rozpustit podle § 12 téhož zákona. Důvod nelze dodatečně měnit v řízení o žalobě proti rozpuštění shromáždění.

III. Zástupce úřadu je oprávněn rozpustit shromáždění podle § 12 odst. 4 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění účinném od 1. 11. 2016, rovněž v případě, neřídí-li se účastníci shromáždění pokyny zástupce úřadu udělenými v místě shromáždění podle § 8 odst. 4 téhož zákona a nepodařilo-li se nápravu zjednat jiným způsobem.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2023, číslo jednací 8 As 334/2021-34)

 

 

NSS: Převod práva nakládat se zbožím jako vlastník

 

Při posouzení převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník (§ 13 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty; čl. 14 odst. 1 směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty) se má typicky zkoumat, zda bylo na daňový subjekt převedeno buď vlastnické právo, nebo jiné právo, které by mu umožnilo se zbožím nakládat jako vlastník. Mohou však nastat případy, kdy nebude formální titul existovat nebo formální převod práva nebude odpovídat zjištěnému faktickému stavu. V takové skutkové situaci není nutné po správci daně vyžadovat označení konkrétního právního titulu, na jehož základě může daňový subjekt se zbožím nakládat jako by byl jeho vlastníkem. Stačí, pokud při posouzení všech okolností věci a vedle popisu skutkových zjištění provede úvahu, z které je zřejmé, že daňový subjekt mohl fakticky ovlivnit právní osud zboží.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2023, číslo jednací 9 Afs 214/2022-77)