Stanovení výše náhrady za vyloučení ze spoluvlastnictví stavby

V řízení o zrušení a vypořádání podílového vlastnictví k domu, stojícímu na pozemku, jehož výlučným vlastníkem je jen jeden ze spoluvlastníků, musí soud k uvedené skutečnosti snižující celkovou cenu domu přihlédnout a zohlednit ji při stanovení výše náhrady za vyloučení ze spoluvlastnictví. Vždy musí jít o to, aby náhrada opravdu nahradila to, o co vylučovaný přichází, je-li výchozím principem přiměřenost náhrady (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2903/2010).

Jestliže byla v projednávané věci stavba fotovoltaické elektrárny přikázána do výlučného vlastnictví žalované, jde o situaci, kdy jsou ze spoluvlastnického režimu vylučováni žalobci, tj. dosavadní spoluvlastníci stavby nacházející se na pozemku ve výlučném vlastnictví žalované. Je proto na místě, aby obvyklá cena stavby v takovém případě reflektovala skutečnost, že se nachází na pozemku ve výlučném vlastnictví jiné osoby. Majetková újma způsobená žalobcům je tak nižší, než by byla v případě, že by šlo o stavbu na pozemku, ke kterému by měli (spolu)vlastnické právo. Jde o to, že výše vypořádacího podílu nemůže být založena na rozdělení zisku z majetkové výhody, kterou žalovaná získá tím, že se stane i výlučnou vlastnicí stavby (dojde ke sjednocení vlastnického práva ke stavbě a pozemku, na němž stojí), ale na zmírnění majetkové ztráty žalobců, kteří pozbývají (spolu)vlastnické právo ke stavbě stojící na cizím pozemku. Při vypořádání společné věci, jež je zatížena právní vadou, proto nemůže být její obvyklá cena konstruována, jako by taková vada neexistovala. Ke skutečnosti, že fotovoltaická elektrárna stojí na pozemku ve výlučném vlastnictví žalované, musí soud přihlédnout jako k právní závadě a zohlednit ji při stanovení výše náhrady za vyloučení ze spoluvlastnictví.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 22 Cdo 1627/2024, ze dne 25. 2. 2025)

Korektiv dobrých mravů při stanovení výše odměny za právní službu

Odvolací soud v posuzované věci přehlédl, že žalovaný svou obranu proti žalobkyní požadované odměně za právní zastupování založil na tom, že o výši odměny, která mu bude účtována, předem informován nebyl, a nikoliv na tom, že o její výši „měl pochybnosti“, což implikuje zcela odlišný závěr, že o výši odměny informován byl. Právní posouzení uvedené otázky je navíc v rozporu s ustálenou judikaturou, podle níž je aplikace korektivu dobrých mravů především předmětem volné úvahy soudů, přičemž je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. V nyní posuzované věci dovolací soud považuje za relevantní zejména to, že žalobkyně jako advokátka měla povinnost postupovat transparentně a v zájmu svého klienta (žalovaného), a tedy mu měla předem poskytnout úplnou a jasnou informaci o ceně poskytované právní služby; nelze přehlédnout, že žalovanému náleželo ve vztahu k žalobkyni (profesionálovi) postavení slabší smluvní strany (laika); odvolací soud se uvedeným požadavkem nezabýval vůbec. Nereflektoval ani to, že žalovaný se v rámci své obrany dovolával toho, že závazkový vztah mezi účastníky je vztahem spotřebitelským. Stejně tak se měl odvolací soud vypořádat s námitkou, že pokud by byl žalovaný řádně poučen o odměně žalobkyně, nikdy by na právní zastupování za daných podmínek nepřistoupil.

Způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s požadavkem žalovaného na poměření postupu žalobkyně [advokátky] korektivem dobrých mravů, nelze považovat za dostačující; proto lze uzavřít, že právní posouzení uvedené otázky je neúplné a tudíž nesprávné.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 33 Cdo 642/2024, ze dne 26. 2. 2025)