ÚS: Neoznámení uzavření manželství nájemcem

 

Neoznámení uzavření manželství nájemcem a nevědomost pronajímatele o vzniku společného nájemního práva není důvodem pro podání výpovědi z nájmu bytu podle § 2288 odst. 2 písm. b) obč. zák. (potřeba bytu pro rodinného příslušníka).

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 3044/24, ze dne 5. 3. 2025)

 

 

ÚS: Náhrada nákladů řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu

 

1. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nelze poměřovat úspěch a neúspěch ve věci jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto. Je totiž třeba rozlišovat mezi posuzováním samotné existence nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci (základu nároku) a rozhodováním o konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění za existující nemajetkovou újmu. Prokáže-li žalobce základ svého nároku, avšak obecný soud přizná žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, přesto se při rozhodování o náhradě nákladů řízení uplatní § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje i částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Žalobce totiž nemůže být při rozhodování o náhradě nákladů řízení „trestán“ za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku. To platí přiměřeně i pro rozhodování o nákladech odvolacího řízení, odvolal-li se žalobce proti výši náhrady mu přiznané.

2. Rozhodl-li proto odvolací soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., aniž by bylo patrné, proč se odklonil od ustálené judikatury Ústavního soudu a neaplikoval § 142 odst. 3 ve spojení s § 136 o. s. ř., porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky II.ÚS 3395/23, ze dne 4. 2. 2025)

 

 

ÚS: Nesprávné odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem

 

Odmítnutím dovolání pro nepřípustnost z důvodu, který ve skutečnosti nebyl naplněn, Nejvyšší soud porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V posuzovaném případě totiž odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na dvou právních závěrech vedoucích k zamítnutí žaloby, jak nesprávně dovodil Nejvyšší soud, ale pouze na jediném, na nedostatku pasivní věcné legitimace. Ten však stěžovatelka v dovolání zpochybnila.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky IV.ÚS 2940/24, ze dne 5. 3. 2025)