K porušení prevenční povinnosti podle § 2900 o. z.
Ustanovení § 2900 o. z. ukládá povinnost každému postupovat vzhledem ke konkrétním okolnostem tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody. Navazuje na ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, oproti němuž však obsahuje významné formulační odlišnosti mající zásadní dopad z hlediska použitelnosti závěrů dosavadní aplikační praxe. Jednou z těchto odlišností je, že výslovně předpokládá nástup prevenční povinnosti pouze v případech, kdy to vyžadují konkrétní okolnosti případu či zvyklosti soukromého života.
Ustanovení § 2900 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života vyžadovaly, aby si žalovaný při svém konání počínal tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.
Zvyklosti soukromého života bezpochyby vyžadují, aby se každý při pobytu v jakékoli cizí nemovitosti zdržel zakládání ohně, byť by nemovitostí byl tovární komín (který ostatně slouží k odvodu spalin z topeniště, sám topeništěm není). Takové chování lze očekávat od každé osoby s průměrným rozumem, a to i v případě, že by před zakládáním ohně v komíně nevarovala zvláštní zákazová cedule a vstup do komína nebyl uzamčen. Jestliže v dané věci nalézací soudy zjistily, že zaměstnanci žalované v cizím prostředí rozdělali oheň v nepoužívaném komíně, na který umisťovali antény, aniž se přesvědčili alespoň dotazem o funkčnosti komína či pohledem o tom, co se nachází uvnitř v komíně, a posoudily takové jednání jako porušení prevenční povinnosti ze strany žalované, nelze takový závěr označit za zjevně nepřiměřený.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 2818/2023, ze dne 15. 5. 2024)
K námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky
Judikatura týkající se nemožnosti dlužníka vznést námitku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky ve sporu s postupníkem, vychází z předpokladu, že dlužníkovi bylo postoupení pohledávky řádně oznámeno postupitelem. Prokazuje-li tedy postupník ve sporu s dlužníkem svoji aktivní legitimaci existencí smlouvy o postoupení pohledávky (když soudy dospěly k závěru, že dlužníku nebylo postoupení řádně oznámeno postupitelem), pak je na místě, aby soudy platnost takové smlouvy o postoupení pohledávky posoudily. Odvolací soud se proto v projednávané věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud za této situace uzavřel, že není třeba posuzovat (žalovaným namítanou) platnost předmětné smlouvy o postoupení pohledávky, neboť dlužníku nenáleží námitka neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 23 Cdo 712/2024, ze dne 30. 4. 2024)