Rasová segregace jako nepřípustná forma diskriminačního zacházení
I. Rasová segregace je nepřípustnou formou diskriminačního zacházení a je třeba vycházet z její definice uvedené v bodě 57 tohoto rozhodnutí. Je však třeba ji odlišovat od tzv. pozitivních opatřenípřijatých podle § 7 odst. 2 antidiskriminačního zákona. II. Nepřímá diskriminace – na rozdíl od diskriminace přímé – nevyžaduje diskriminační úmysl či motiv, jedná se o diskriminaci faktickou, k níž dochází v důsledku určitého rozhodnutí, opatření či praxe založené na neutrálním kritériu, a to za předpokladu, že odlišné zacházení není objektivně odůvodněno legitimním cílem, případně prostředky vedoucí k jeho dosažení nejsou vhodné, nezbytné a přiměřené. III. Méně příznivé zacházenív případě rasové segregace představuje již samotné oddělování (separování) příslušníků dotčené rasové či etnické menšiny, a není tedy nutné, aby byly kumulativně přítomny horší hmotné či nehmotné podmínky pro segregovanou skupinu, v případě segregace při poskytování vzdělávání tedy horší vzdělávací příležitosti či méně příznivé materiální a jiné vybavení příslušného školského zařízení. IV. Z hlediska naplnění hypotézy § 133a písm. b) o.s.ř. v souvislosti s namítanou segregací při poskytování vzdělávání musí žalující tvrdit, že v určitém období a na určitém místě docházelo ke zřetelněnepoměrnému (převažujícímu) zastoupení žáků dotčené rasové či etnické skupinya toto tvrzení musí prokázat, přičemž se tak zpravidla děje prostřednictvím oficiálních či neoficiálních, ale věrohodných, statistických údajů. V. Skutečnosti, z nichž lze dovodit souhlas diskriminované osoby se segregačním zacházením, jsou v zásadě irelevantní. VI. Při posuzování toho, zda v konkrétním případě bylo prokázáno, že se nejednaloo nepřípustnou nepřímou diskriminaci, je třeba zhodnotit naplnění všech kritérií uvedených v§ 3 odst. 1 větě druhé antidiskriminačního zákona a vyložených v odstavci 54 a následujícíchtohoto rozhodnutí, přičemž to, zda tato kritéria byla s ohledem na tvrzenou rasovou segregaci splněna, je nutno posuzovat velmi přísně (restriktivně). (podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 473/2021, ze dne 5. 5. 2022, link viz:
Výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním
Zásadně není rozpornés rozhodovací praxí jak Nejvyššího soudu, tak i ESLP,pokud soudy i v kompenzačním řízenívedeném podle zákona č. 82/1998 Sb. (mimo kompenzace za nepřiměřenou délku řízení) vycházejí z premisy, že(obecnou) právním řádem zakotvenou možností, jak se poškozený může domáhat náhrady nemajetkové újmy zatakové nepřiměřeně dlouhé kompenzační řízení,je žalobní návrhpodaný na základě zákona č. 82/1998 Sb. u věcně a místně příslušného soudu po předběžném uplatnění nároku u žalované ve smyslu § 14 OdpŠk. Pokud tedy odvolací soud (byť implicitně) svůj právní závěr postavil v základu na tom, že není odmítnutím spravedlnosti(denegatio iustitiae) ani zmařením účinného prostředku nápravyve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jestliže soud žalobci neumožnil již během řízení navýšit žádané finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou z nezákonnosti trestního stíhání(nezákonné rozhodnutí) o částku zadostiučinění za újmu z tvrzené nepřiměřené délky kompenzačního řízení (nesprávný úřední postup), nelze jeho úvaze nic vytknout. Dovolací soud neshledává přesvědčivé argumenty, aby ustálená kritéria pro stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním (jakož i v případě dalších odpovědnostních titulů mimo nepřiměřenou délku posuzovaného řízení) doplňoval o kritérium délky odškodňovacího řízení. V případech nepřiměřené délky soudního řízení přezkoumávajícího již nepřiměřeně dlouhé řízení, kde by řetězení takových kompenzačních řízení mělo potenciál (ve svém důsledku) zasáhnout do práva poškozeného na spravedlivý proces a zejména do práva na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, se uplatňuje zvláštní (výjimečný) účinný prostředeknápravy. Z uvedené výjimečnosti současně vyplývá (jde o výjimku potvrzující pravidlo), že v případech jiných řízení, jež se nevyznačují tímto řetězícím se shodným druhem nesprávného úředního postupu, zásadně nastupuje standardní soudní přezkum po uplatnění žalovaného nároku. (podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 30 Cdo 2966/2021, ze dne 26. 4. 2022)