Náhrada ušlého zisku potenciálně získaného činností bez povolení

 

I. Náhrada ušlého zisku dosaženého činností, pro kterou nemá poškozený nezbytné veřejnoprávní povolení, je v zahraničních právních úpravách buď zcela vyloučena (Belgie, Francie), nebo je možná tam, kde je činnost protiprávní nikoli z hlediska soukromého práva, ale toliko pro rozpor s právem veřejným. Daný rozpor lze pro poměry náhrady ušlého zisku přitom zcela pominout, pokud nemá vliv na existenci nároku dle soukromého práva, zejména jde-li o rozpor, který mohl být konvalidován, například zajištěním dodatečného povolení pro provozování předmětné činnosti (Německo, Rakousko, Slovinsko, Nový Zéland, částečně Austrálie).

V poměrech České republiky je Nejvyšší soud toho názoru, že by se prosadilo řešení zastávané ve druhé skupině států.

II. S ohledem na námitku žalované, že zisk žalobce v rámci pracovního poměru a podnikání ve Spojených státech amerických byl ziskem protiprávním, se tak měl odvolací soud na prvém místě zabývat otázkou, zda z hlediska rozhodného práva, kterým se řídily poměry žalobce při realizaci zisku, šlo o zisk právně souladný, tj. soudně vymahatelný. Pokud by totiž bylo zjištěno, že zisk žalobce z pracovního poměru a podnikání byl z pohledu rozhodného soukromého práva protiprávní, tj. právně nevymahatelný, bylo by zřejmé, že by na jeho náhradu žalobce nárok neměl.

Jestliže by odvolací soud zjistil, že z pohledu rozhodného soukromého práva žalobcův nárok soudně vymahatelný byl, je třeba hledat odpověď na otázku, zda případný rozpor s veřejným právem byl takového rázu, aby znemožnil žalobci vymožení jeho nároku na zisk soudní cestou. Pokud by daný rozpor k takovému výsledku nevedl a byl by jen východiskem pro uložení veřejnoprávní sankce, nelze dovodit, že by žalobce nárok na náhradu ušlého zisku neměl. Odvolací soud nárok žalobce na náhradu ušlého zisku uvedeným způsobem neposoudil, což činí jeho právní posouzení neúplným a tudíž nesprávným.

V situaci, kdy žalovaná tvrdila překážku žalobce v realizaci jeho zisku, přičemž existence těchto okolností je mezi stranami nesporná, bude na žalobci, aby vymahatelnost svého nároku podle rozhodného práva prokázal, neboť jeho tíží procesní břemena stran tvrzení rozhodných okolností a prokázání existence ušlého zisku. Jinak řečeno, je na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že absence veřejnoprávního povolení k realizaci zisku podle rozhodného práva mu nebránila v tom, aby své nároky vůči smluvním partnerům a zaměstnavateli vymohl soudní cestou před příslušným soudem.

Teprve ve chvíli, kdy odvolací soud shledá, že nárok žalobce na zisk, který realizoval v rámci své pracovní činnosti a podnikání, byl vymahatelný před příslušnými soudy z hlediska soukromého i veřejného práva, je třeba se zabývat otázkou, zda přiznání nároku žalobci brání nepoctivost jeho jednání jako druhá skutková podstata § 6 odst. 2 věty první o. z. Nepoctivost případného jednání žalobce je přitom třeba zkoumat nikoli ve vztahu k jeho zaměstnavatelům a obchodním partnerům ve Spojených státech amerických, neboť vůči nim žalobce nárok na náhradu ušlého zisku neuplatňuje, ale ve vztahu k žalované.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 30 Cdo 477/2024, ze dne 14. 3. 2025)

 

 

Škoda z protiprávního jednání při organizaci senátních voleb

 

I. V posuzované věci se žalobkyně (Česká republika – Ministerstvo financí) domáhá po žalovaném (statutární město Most) povinnosti plynoucí ze závazkového vztahu, který vznikl z protiprávního jednání zaměstnankyně žalovaného při organizaci senátních voleb. Jedná se o závazek ex delicto, tedy o občanskoprávní vztah, byť se specifickým postavením účastníků řízení (žalobcem je stát, žalovaným územní samosprávný celek chybující při výkonu přenesené působnosti); je proto v tomto případě dána pravomoc soudů rozhodnout o věci v občanském soudním řízení podle § 7 o. s. ř.

II. Náklady spojené s organizací opakovaných voleb mají charakter skutečné škody, neboť majetkový stav žalobkyně se snížil právě o částku, kterou byla nucena vydat, aby byla splněna zákonná povinnost zajistit provedení řádných voleb. Vedle částky na později zrušené volby muselo být totiž vynaloženo navíc 2.200.286,20 Kč na volby regulérní, takže skutečnou škodou je zde finanční rozdíl mezi celkovými náklady na obojí volby a částkou na volby původní. Nebýt zmíněného pochybení, postačily by k dosažení zamýšleného výsledku (zvolení senátora) náklady na první volby a další náklady by nevznikly. Jestliže se však musely volby opakovat, je správný závěr odvolacího soudu, že o tom, nakolik se provedení voleb prodražilo, se mohla žalobkyně dozvědět až podle výsledného vyúčtování nákladů voleb opakovaných. Odvolací soud správně považoval za skutečnou škodu právě ty náklady, které byly vynaloženy navíc (zbytečně), aby bylo dosaženo zamýšleného účelu. Pak ovšem není důvodná dovolací námitka, že běh promlčecí doby má být spojován s okolnostmi souvisejícími s vynaložením nákladů na první volby.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 25 Cdo 1567/2023, ze dne 14. 3. 2025)