ÚS: Ochrana osobnosti v parlamentní debatě poslanců

 

I. Poslanci a senátoři požívají indemnity podle čl. 27 odst. 2 Ústavy ve vztahu k trestní a přestupkové odpovědnosti, nikoli však ve vztahu k odpovědnosti soukromoprávní. Čl. 27 odst. 2 Ústavy proto nebrání tomu, aby byla poslanci v občanskoprávním řízení uložena povinnost odčinit újmu způsobenou jeho projevem proneseným na schůzi Poslanecké sněmovny.

II. Parlament představuje esenciální fórum pro vedení politické debaty v demokratickém právním státě. Svoboda projevu členů komor Parlamentu je nezbytným nástrojem výkonu jejich demokratického mandátu. Omezení svobody projevu při parlamentní debatě musí splňovat požadavky čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy, přičemž zvlášť obezřetně je třeba posuzovat nezbytnost takového zásahu, jde-li o omezení z hlediska obsahu projevu.

III. „Hybridní“ povaha výroku nezbavuje jeho mluvčího povinnosti prokázat pravdivost skutkového základu, na němž výrok spočívá.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky III.ÚS 3264/23, ze dne 5. 3. 2025)

 

 

ÚS: Příčinná souvislost mezi dopravní nehodou a újmou na zdraví

 

Soudy poruší právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že pro účely rozhodnutí o nároku na bolestné podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, posoudí existenci újmy na zdraví poškozeného a příčinnou souvislost mezi jejím vznikem a protiprávním jednáním škůdce, aniž by dostatečně zjistily skutkový stav. Dřívější zdravotní predispozice poškozeného k určitým potížím přitom nemohou samy o sobě příčinnou souvislost vyloučit. V případě souběhu několika možných příčin je třeba zkoumat míru jejich vlivu na vznik újmy na zdraví a její následný vývoj.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky IV.ÚS 1566/23, ze dne 26. 2. 2025)

 

 

ÚS: Délka závazku při podmíněném zastavení trestního stíhání

 

Obviněný v souvislosti s podmíněným zastavením trestního stíhání může, ale nemusí svůj závazek zdržet se určité činnosti ve smyslu § 307 odst. 2 písm. a) trestního řádu časově omezit, je na jeho vůli, zda určí (nejzazší) dobu, po kterou je ochoten se dané činnosti zdržet. Jestliže tak učiní, nemůže státní zástupce či soud v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání tuto (nejzazší) dobu, po kterou se má obviněný činnosti zdržet, překročit, může pouze (v mezích zákona) stanovit delší zkušební dobu pro samotné podmíněné zastavení.

Pokud by státní zástupce či soud dobu, na kterou obviněný převzal závazek, překročili, postupovali by v rozporu s ústavní zásadou, že povinnosti lze ukládat jen na základě zákona (čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jakož i se zásadou presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), popř. s právem na projednání věci před nezávislým soudem (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Pokud obviněný při učinění závazku zdržet se určité činnosti dobu, na kterou jej omezuje, neurčí, lze vycházet z předpokladu, že dává státnímu zástupci, resp. soudu, možnost dobu trvání takového závazku určit s tím, že tato doba nesmí být delší než určená zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání, která smí činit maximálně pět let (§ 307 odst. 4 trestního řádu).

Při pochybnostech o obsahu projevené vůle obviněného musí státní zástupce či soud v konkrétních případech skutečnou vůli obviněného blíže zkoumat, tedy postavit najisto, zda obviněný omezuje maximální dobu svého závazku, anebo zda skutečně dává tomuto orgánu možnost určit dobu závazku podle svého uvážení s respektem ke shora uvedeným limitům.

(podle nálezu Ústavního soudu ČR spisové značky IV.ÚS 3313/24, ze dne 25. 2. 2025)